Prej jsem tlustý. Prej to říkali na veterině.
Určitě neříkali. Tam jsou zdvořilí. Dali mi kočičí bonbon. Káče taky dali bonbon. Ona je hloupá. Nežere kočičí bonbony. Nechala ho zakutálený v přepravce. A já jsem si ho našel! Já jsem chytrý kocour. Já jsem krásnej a Kačena je líná! Tady se nikdo nepřežírá, protože Dvounožkyně málo krájí kuře. Maximálně mohli říkat něco o nadváze.
Nejdřív Dvounožkyně přinesla úplně maličkou konzervu. Byla dobrá.
Nevím, jestli byla dobrá, protože byla malá. Nebo byla malá, že byla dobrá?
S konzervama je to složité. Při prvním soustě se tvářej, že jsou dobré, ale pak oschnou a už to není ono.
Ty maličké neoschnou. Nestihnou to.
Dvounožec uměl nakupovat! Vždycky to vonělo masem.
Dvounožkyně přinesla sýry.
Že prej to některým kočičkám chutná. To se jim teda divím.
Že prej si můžeme vzít granule. Granule na zuby. Teď, když Kačena už skoro žádné nemá! Dvounožkyně jí je nechala vyrvat. V narkóze. Nevím, co to je, ale musí to být něco hrozného, protože se před tím schovaly i naše misky. Káča se toho tak bojí, že se potom tři dny nehnula z kuchyně a hlídala misky, aby zase někam nezmizely.
Představte si, co nám Dvounožkyně provedla! Že nechala Káče vytrhat zuby, to bych jí odpustil. Nakonec to nebyly moje zuby. Jenže Káču nejdřív zvážili, aby dobře spočítali včeličku na spaní a už jsme byli namydlení. Že prej musíme zhubnout!
Dvounožkyně přinesla nějaké nové granule a ty naše osvědčené schovala. Opravdu granule na hubnutí. To už se úplně zbláznila! Já chci kuře. Kačena chce plné misky.
Pořád se posmívali Hrošíkovi Bubu, že je hloupý. Vůbec nebyl hloupý. Chtěl kuře. A když nebylo kuře, tak to, co bylo. Měl krásný život. Baštil a spal. To se mi moc líbí. Taky bych baštil. Spát budu až po jídle.
V osm ráno nám rozdělila mrňavý pytlík a vyhrožovala, ať si to pošetříme, že je to půl denní dávky.
Chvíli jsem tu podezřelou záležitost obcházel. Pak jsem to očuchal. Ochutnal. Ušlo to. Za pět minut byly misky prázdné.
V jedenáct se normálně obědvá. Dneska nic. Dvounožkyně se rozhodla, že nás bude úplně regulérně mořit hlady.
Tak jsem si na ni došlápnul. Vysvětlil jsem jí, že takhle by to nešlo. Kačena hlady šilhala. Musel jsem zjednat pořádek. Chvíli trvalo, než Dvounožkyni došlo, že to myslím vážně, ale potom vydala druhou polovinu denní dávky. Ve dvanáct po ní nebylo ani vidu ani slechu.
Ve dvě začala Kačenka hledat naše staré granule. Hledala důkladně a všude, pod skříněma a v koupelně, zkrátka i na místech, kde ještě nikdy žádné misky nebyly. Nic nenašla. Vypadala strašně ztrápeně. Nakonec vylezla Dvounožkyni na klín. Tak dlouho do ní ducala a lísala se k ní, až Dvounožkyně nevydržela s nervama a nasypala nám granule na čištění zubů s tím, že ty jsou zaručeně zdravé, takže se vlastně nepočítají.
Slupli jsme to a šli si zdřímnout, abychom měli sílu na další kolo. Tady končí všechna legrace. To už není, kdo z koho. Teď jde o holý život!
V pět večer má být večeře. To dá rozum. Když není kuře ani šunka, musí být kuřecí konzerva. A ono nic! Představte si to! Vůbec žádná konzerva.
Ani ta hovězí, co jí jenom olížeme šťávu z masa a necháme.
Granule taky žádné.
Ani kousíček toho nejobyčejnějšího salámu, co k němu přičichneme a jdeme pryč. To už mě opravdu rozčílilo.
Kačena kníkala hrůzou, že se z povrchu zemského ztratilo všechno jídlo.
Já jsem kocour a hned tak se neleknu. Začal jsem hlasitě mňoukat, abych se dovolal svých práv a poučil Dvounožkyni, že její postoj je naprosto, ale naprosto nepřijatelný a já jí to nebudu trpět! Protože já chci kuře! Nebo šunku! Nebo aspoň konzervu! Nebo úplně při nejhorším granule! Držet nás o hladu je týrání a jsou na to zákony! A JESTLI NÁS OKAMŽITĚ NENAKRMÍ BUDU ŘVÁT JEŠTĚ VÍC!
A taky můžu škrábat na dveře, aby všichni sousedi v domě slyšeli, jak trpím!
Dvounožkyně je tvrdá. Vydržela to skoro deset minut. Už jsem myslel, že budu muset volat o pomoc z okna, aby se nás hodní lidé ujali! Když krměj toulavý kočky, tak by mohli taky něco dát i nám!
Dvounožkyně lomila rukama, jak tohle bude na veterině vysvětlovat, ale vyndala z lednice tuňáka ve vlastní šťávě, co měla mít k večeři.
Patří jí to.
Ať si hubne, když ji to baví. Ale na nás nic zkoušet nebude. Žádné novoty! Jak správně říká Kačenka: "Nejsme na to zvyklí!“
Od té doby je Dvounožkyně vyloženě zlomyslná.
Nejdřív koupila granule, na kterých je nápis: „Dla szczesliwych lwow kanapowych.“ A na tom dalším druhu: „Dla puszystych leniuszkow.“
Jestli neumíte polsky, buďte rádi!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?