Tohle vám musím napsat. Komu jinému si můžu postěžovat? Matýsek nemá o životě ani ponětí... Kýchám na všechny strany. Jsem na to zvyklá. Panička mi chce utírat nos kapesníkem. Kdo to kdy viděl, kočka s kapesníkem?! To si zavádět nebudeme. Nejsem na to zvyklá!
Když už to přesáhne všechny meze, Panička mě strčí do přepravky a jedeme. V autě se vozím ráda. Koukám z okna, kde co lítá. Ale na veterině je to horší. Vadí mi, že se nemůžu schovat. Ani nemají křeslo. Takový šlendrián! Jenom lavice. Jak se máte pořádně schovat pod lavici?!
Na veterině měli dřív taky Kačenku. Paní doktorku. Byla krásná. Všechny Kačenky jsou krásné! Už dlouho jsem ji neviděla. Asi se schovala. Ale kam, když nemají křeslo? Pod lavicí nebyla, to bych si všimla!
V ordinaci se přitisknu do kouta přepravky a dělám, že vůbec nejsem. Divně to tam voní. Bojím se. Včelička do kožichu mi nevadí. Když vás něco bolí, včeličky si ani nevšimnete. Antibiotika tomu říkají. Že zmírní zánět.
Po včeličce přestanu pšíkat. Nejsem na to zvyklá. Najednou lehce vyskočím na okno. I na kuchyňskou linku, jenže Panička mě žene a vodu si sobecky cmrndá sama. Dokonce můžu až nahoru na knihovnu. Pokud se Mates nacpe za mnou, dám mu pohlavek. Když mě přestaly bolet zuby, to neznamená, že si bude dovolovat. Už jsem ho prokoukla. On si nechce dovolovat. Chce běhat. Tak chvíli běháme. Aby měl radost. Ale žádné novoty se zavádět nebudou. Nejsem na to zvyklá!
Po čase se zánět vrátí a mě zase začnou bolet zuby. Jsem na to zvyklá...
Když pšíkám bubliny, že přes okno přestává být vidět, Panička zavolá na veterinu a je zle. Zmizí všechny misky. Nejdřív na konzervy a granule. Potom i na vodu. To jsem vážně rozčílená. Chtějí kočičku vyhladovět! Pak ji sežere velký cizí zvíře. Říkají mu „Narkóza!“
Za oknem létají ptáci. Už bych si dávno nějakého chytila. Zvlášť, když mám hlad kvůli té Narkóze. Ale v oknech jsou sítě jako u králíkárny. Aby na mě nemohla auta. Auta jsou hrozně nebezpečná! A v takhle malém bytě teprve.
Panička nás chce trénovat na procházku. Ivča přinesla obojek s rolničkou. Pěkný, černý, sametový se zlatou rolničkou, co cinká. Ivča je krásná. Umí se šmajchlovat s kočičkama na koberci. Neříká: „Zase mám kalhoty plné chlupů.“ Ví, že chlupy jsou ozdoba. Dřív měla dlouhé chlupy. Teď má krátké. Ale pořád je krásná. Mám ji ráda. Hlavně, že nosí kapsičky. Vyzná se v tom. Nosí moc dobré kapsičky. A kočkujeme se. Mám ji ráda, ale věšet se na mě nic nebude. Nejsem na to zvyklá!
Matýsek je zšenštilý trouba. Rád se češe. Když měl ostříhané trenýrky, vypadal děsně. Od té doby ráno mňouká, dokud ho Panička důkladně nevykartáčuje, protože chlupů má na náhradní kožich. Tak pověsila obojek na Matýska. Představte si, líbilo se mu to. A přitom vůbec nechytá ptáky. Nejspíš ani neví, že ptáci jsou k jídlu. Určitě jsou k jídlu. To, jak mi po tom bylo špatně, asi nebyl pták. Na ulici se to tak nebere. Hlavně, že je to k jídlu. Aspoň trochu. Aspoň trochu je k jídlu skoro všechno. Dokud vám po tom není špatně...
Najíst nedostane ani Matýsek. I když toho nic nebolí. Že by ho Panička krmila tajně? Příště si na něj dám bacha. Ale když vás trápí zuby, nejste dost silná a ostražitá kočička. Může vám uniknout dokonce i krmení Matýska. Ten by jinak řval, kdyby nedostal najíst. Určitě ho krmí! Taková nespravedlnost. A pak prý, proč ho nemám ráda?! Přivandrovalce jednoho. Nejsem na něj zvyklá. Je tady teprve dva roky. Nemám ráda novoty!
Když jsem hlady úplně tumpachová, jedeme na veterinu.
Bojím se. Panička mě hladí a slibuje, že za deset minut po včeličce budu spát. Nespím. Bojím se. Další včelička a nic. Jak mám spát, když se bojím?! Vážím pět a půl kila a to se včeličky špatně dávkují...
Další včelička. Teď jsem začala slintat. Taková potupa. Bojím se a slintám! A ještě ke všemu mi začala padat hlava... Bojím se...
Když se probudím, konečně jsme zase doma. Nebojím se. Neslintám. Nebolí mě zuby. Nejsem na to zvyklá! Matýsek jenom udiveně zírá...
Běhám, skáču, hopsám! Nejsem na to zvyklá. Lezu po výškách, i když řekli, že mám mít klid. Panička za mnou chodí s polštářem. Abych si nenatloukla, až spadnu. Není na to zvyklá!
Nespadla jsem. Jsem šikovná. Z ulice. Na těžký život venku zvyklá. Proto se bojím aut...
Panička tvrdí, že auta do druhého patra nejezdí.
Jenom aby. Radši se schovám pod křeslo. Kolik kočiček potkalo auto a pak je bolelo všechno?! Nejen zuby. To jsem vám říkala, že mi trhali zuby? Třikrát! Já umím počítat. Jedna, dvě, moc. Tohle bylo už moc!
Na Matýska stačí zachrčet. Někdy bych ho i kousla, ale ten poslední zub si musím šetřit. Bojím se hladu. Zažila jsem hlad. Než mě kousla Narkóza. Ale hlavně jako kotě. Na ulici. Na ulici nejsou konzervy. Dokonce ani granule.
Jestli to, co jsem na ulici našla, bylo maso, opravdu nevím. Když mám hlad, žeru všechno. Hlad mám pořád. Protože se bojím. Bojím se hladu.
Jednou mi Páníček dal Pribináček. Nic moc, ale snědla jsem to taky. Aby měl radost. Nejradši mám maso. I když už mám jenom jeden zub. Možná zkažený. Ale lepší zkažený než žádný! Matýsek je taky zkažený a nevytrhnou ho... Panička ho zve do postele a mazlí se s ním. A on nestydatě přede nahlas. Já taky předu nahlas. Ale krásně!
Že prý jsem vykutálená kočička a žárlím, říkala Panička. Jak to myslí, já se přece vůbec nekutálím a Matýsek válí sudy jenom, když si chce podrbat záda o koberec. Proč bych žárlila? Sedím Paničce na klíně a Mates ať si dělá, co chce. Na nic ho nepotřebujeme. No řekněte, potřebuju já běhat? Nepotřebuju. Nejsem na to zvyklá...
Jaký má na věc názor Matýsek, si lehce dovedete představit! Ale schovám se Paničce pod sukně a má smůlu!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?