Co to tu voní?
Granule v misce jsou pořád stejné.
Šunka to není.
No kuře teprve ne! To bych poznal!
Voní to hrozně zajímavě.
Dvounohá má něco a nechce dát! Já neloudím. Ale musím mít přehled.
V kuchyni na stole nic není.
Nejvíc to voní u koše na odpadky. Tam Dvounohá dává pytlíky. Ale prázdné! Na to už jí neskočím...
Když půjdu po vůni, musím to najít. To jsem si mohl myslet. U křesla má misku.
Tu, co se jmenuje „Běžodtohopryčtonenínicprokočičky!“ A v misce voňavé, smažené, solené, bramborové lupínky!
A už mele jako kolovrátek tu svoji věčnou modlitbičku: „To nemůžeš, je to slané, mastné a nezdravé!“
Ptal se jí někdo? Neptal!
A ona to může?
Mizí to v ní, jako by byla bezedná. Jestli něco okamžitě nepodniknu, nezbyde na mě. A dobrovolně to nevydá. Jestli já nemám těžký život. Někdy je to o nervy. Nejdřív všetečný Dárek a teď lupínky, co docházejí!
Dvakrát jsem do ní přátelsky ducnul a potom jsem k ní vyskočil na křeslo.
Nikdy to nedělám. Jednak nejsem vlezlý a jednak tam pořád rajtuje Dárek, a pokud náhodou někde chrní, nacpe se k Dvounohé Kačenka. A dolejzat a vnucovat se mezi těma dvěma nemám zapotřebí.
Mám svou hrdost. A deku na válendě. Ale zoufalá situace si žádá mimořádné prostředky!
Zkrátka jsem se usalašil Dvounohé na klíně, jako když tam hodlám setrvat do konce světa nebo alespoň do doby, než mě vyštípe Dárek.
Dvounohá z toho byla u vytržení. Nemohla uvěřit svým očím. Drbala mě za ušima a vedla řeči, jakej jsem krásnej kocour!
Já to přece vím, ale dobře se to poslouchá.
Rychle jsem vyhodnotil situaci.
Muchlala mě oběma rukama, takže se nemohla futrovat a navíc pozorovala Dárečka, který se nebezpečně blížil.
Stačilo nenápadně kapánek natáhnout krk a už jsem byl v misce.
To víte, že se mi to nepovedlo sežrat na posezení.
Jak jsem si poprvé lízl, zachrastilo to.
Dvounohá zavyla „Ty jseš pacholek mazanej!“
Snad by mi tu misku i sebrala, ale hanba by ji musela fackovat, kdyby mi poslední dva kousky trhala od nosu.
Copak neměla dost? A je to nezdravé!
Ale děsně dobré!
Jak už víte, naše domácnost je veskrze konzervativní.
Ne, že by ctila tradice. Baští jen konzervy, na které je zvyklá.
Za dávných časů Dvounohý rád vstával brzy ráno.
Dvounohá by, kdyby to jen trochu zaměstnavatelé chápali, vstávala až po obědě. Takže Dvounohý odcházel za kuropění na ryby, aby doma nestrašil a nebyl popotahovaný.
Pokud něco ulovil, zase to pouštěl, protože nikdo ryby nejedl, ani on ne.
Když si ho adoptoval Potštejn, dostal postupně cejna, kapra a co tak v okolních písácích bylo k chycení.
Jenže ve stodolách u Orlice, odkud pocházel, se kapři nejspíš nevyskytovali. Nebo ho maminka varovala před kostmi. Zkrátka ryby nejedl.
Ani Kačenka na ulicích Jaroměře k rybám nepřišla a u nás na ni neudělaly žádný dojem.
Já jsem párkrát ochutnal, čistě z donucení, syrové filé a filé pečené na másle, ale rozcamral jsem to po misce a oschlý zbytek pak Dvounohá vyhodila.
Že měla řeči o tom, jak si to urvala od pusy a já s tím takhle šeredím, ani nemusím říkat.
Syrové hovězí ani vepřové nekupuje.
Kuřecí prsa, co skladuje v mrazáku, přiděluje dle zásluh a kalendáře. Když je kuře, tak je sobota. Sobota bývá dvakrát do týdne. Víckrát jen zcela vyjímečně.
V kočičích konzervách postupně vyzkoušela, že nejíme kachnu, krůtu a králíka. Hovězí sníme, jen když máme opravdu hlad. A že dbám na to, aby k tomu nedocházelo, to si pište!
Vařené lidské jídlo nerad, ale abych si byl jistej, musím to kontrolovat.
Vzorně stojím na židli u stolu a ze své misky na prostírce si beru kousky předložené k ochutnání.
Kačenka neumí stolovat. Chybí jí moje vybrané způsoby. A Dárek, to je nespoutaný živel a katastrofa za pochodu.
Na Štědrý den zvečera ležel na stole bílý ubrus, miska s cukrovím přikrytá damaškovým ubrouskem a bramborový salát poněkud nestylově, leč bezpečně, umístěný ve sváteční míse na polívku, která má poklop.
Než Dvounohá upekla klobásu, Dárek přepochodoval přes cukroví.
Některé kousky změnily jenom tvar, jiné i skupenství rovnou na sypké. Takže nakonec slavnostní stůl dekorovala sada plechových pokliček od kastrólů, co jimi brání talíře, které není ochotná s Dárkem sdílet.
Konec světa, ne, konec roku, se poznal podle toho, že stromeček už byl náležitě ošuntělý a pozdě večer se všechny mističky nastěhovaly do předsíně, aby nám v bunkru nic nechybělo.
Okna a dveře se zaházejí hnojem.
Tak pardón, hnůj nemáme, to je jiná pohádka.
Okna a dveře se zalígrují, aby nebylo nic vidět a hlavně nic slyšet.
Sedíme s Dvounohou na chodbě, nervózně běháme sem a tam, střídavě se od ní necháváme hladit a děsíme se zvuků, které k nám pronikají z koupelny a světel, co se míhají přes prosklené dveře.
Dvounohá vede řeči, že by těm pacholkům jejich mámy daly přes zadek, kdyby tohle dělali doma, a tak randálují na parkovišti obchoďáku.
Vedení města by máma už nedala přes zadek a taky si randáluje až na náměstí, ale i tak nám ohňostroj na noční obloze nad městem nedělá žádnou radost.
Jenom Dárek nadšeně lítá od dveří ke dveřím a zkouší mihotavá světla ulovit.
On ví, že všechno na světě bylo stvořeno jenom pro jeho zábavu.
A pro naši zábavu je jako stvořen on, a tak je všechno, jak má být!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?