Mám rád kuře. A vochlování Dárečka. Tulím se k Dvounohé. Je horko...
V horku se špatně spí. Dvounohá se převaluje z boku na bok jako podebraná a nemůže zabrat.
Kačenka se nudí. Má roupy. Vydala se na obchůzku.
Tady se lehce dotkne tlapkou. Tam zkusmo drápne. Tuhle zacloumá dvířky. Jsou v tom léta zkušeností a praxe. Starý nábytek se pod jejími packami chvěje, vrže a skřípe. Jako když cvičíte na housle neuměle a z musu. Kačenka tedy nemusí, ale ďáblík nudy ji nutí pokračovat...
Dvounohá dlouho byla trpělivá. A pak se rozhodla Kačenku přetrhnout. Naši hodnou Kačenku, hihi!
Poradil jsem nezištně, ať s tím ještě počká. Ať ji radši prožene.
A výsledek se dostavil.
Když Dvounohou probudilo z lehkého spánku randálování ze špajzu, který je teoreticky zavřený, a kde Kačenka nemá rozhodně co pohledávat, vyrazila na ni s polštářem.
Jestli by na něj neměla mít zbrojní pas?!
Kačenka se jí tak lekla, že vyskočila na židli, ta po dlažbě popojela, třískla do druhé židle a rána jak výstřel probudila zbytek činžáku, pokud ještě spal.
Kačenka se okamžitě schovala do postele.
Kde jinde už by mělo být bezpečno, že?!
A nechala se udobřovat.
To víte, kdo má co strašit hodné kočičky?!
Nejspokojenější byl mrňous.
Čím větší zmatek a bengál, tím líp. Nohy si mohl uběhat, aby byl naráz všude a o nic nepřišel.
A tak jsme nevyspalí a mrzutí.
Vaříme z vody.
Polívka ze sekyrky patří do ruských pohádek a ty pro starší generaci mají poněkud trpkou příchuť.
Taková vedra na prvního máje jako letos, byla jen jednou před lety.
Celý den se tenkrát Dvounohá blaženě válela na břehu písáku.
Další den v práci ji kupodivu nikdo nenutil zdůvodňovat nepřítomnost na povinném průvodě.
Něco bylo ve vzduchu.
Po týdnu se z oficiálních míst dozvěděla, že nemá dělat paniku a kupovat jód.
Ten den už jód stejně nebyl nikde k mání a ještě pořád nevěděla, o kterou z mnoha možných panik se jedná.
Čtrnáct dnů trvalo, než se jí šuškandou donesly zprávy ze Svobodné Evropy.
Hádáte správně – Černobyl 1986.
Od sovětské doktriny: „Lidí máme dost,“ soudruzi neustoupili, ať to stojí, co to stojí...
A hned se vnutily vzpomínky na dětství:
„Proč jsi nevyvěsil sovětskou vlaječku, soudruhu!?! To nám budeš muset vysvětlit! Dobře si rozmysli, co nám řekneš!“
Svatý Václav platil Velkému bratrovi voly.
Soudruzi soudruhům platili uranem. Jáchymovské doly potřebovaly síru. Pyrit se těžil v povrchovém dole. Tak vzniklo hornické sídliště a rozsáhlá měsíční krajina v Železných horách polabské nížiny.
Kdo to nezažil, neuvěří...
Byl ples. Byly dlouhé šaty hustě pošité korálkama a černé glazé rukavičky až nad loket, ale nebyly chodníky. Holiny pro každou příležitost.
Okna bylo nutno zdobiti. Zdobení spočívalo v polepení oken vystřihovánkami květin, holubiček míru a příslušnými vlaječkami.
Matka buržoázního původu se vztekala. Táta okna nemyl, tak pomáhal. Lepící páska držela na skle jak helvétská víra. Žiletky byly úzkoprofilovým zbožím.
Čím krásnější lampion človíček držel v ruce, tím větší pravděpodobnost, že lampionový průvod proprší.
Občas taky chumelilo a kladrubští koně se tetelili zimou úplně jako lidi.
„Milostivá, už zase se mluvilo ve sborovně o dlouhých vlasech vašeho syna!“
Časem se ukázalo, že síra dovezená z Polska je levnější. Uran došel. Co s tou příšernou dírou v zemí?
Zavézt popílkem. Jenže ta ohromná elektrárna potřebuje uhlí a železnice je přetížená.
Zplavnit Labe. Doprava po Labi je drahá. Uhlí na lodích zmrzlo hned první zimu tak, že nešlo vyložit.
Vozí se vlakem. Zplavnění Labe je pro kočku. Loděnice zkomírá.
Prostor, který lidi zaneřádili a pak si s ním nevěděli rady, obsadí, kde se vzaly, tu se vzaly, kočky...
Tentokrát mají kliku:
Kočičí depozitum v Přelouči se ujalo koček z chvaletické loděnice...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?