O blechách a skutečném přátelství

Blechy mám dvě. Felicii pro štěstí a Démonu, abych byl tajemnej. Měl jsem ještě Běsnící Bouři, pro divokost, ale tu mi našla dvounohá, děsně se rozdivočela a Bouři mi zkonfiskovala. Nechápu proč, jen krátce předtím si pochvalovala množství blech a slibovala, že už mi žádný další brát nebude. Konkrétně říkala: „Willarde, já už mám těch tvejch blech dost.“ Hrozně se u toho ošívala a drbala po celým těle.
Myslím si, že bleší přátelství mi dvounohá závidí. Má taky pár kamarádek, ale nejsou si zdaleka tak blízký jako já s Démonou a Felicií. Většinu bleších kámošek mi dvounohá odradila, když mi kapala na ramena nějakej hnusnej parfém. Ale Felicie s Démonou zůstaly, ty se mě drží jako klíšťata, vlastně ještě víc, protože klíště jsem měl jedno a to ze mě odpadlo.
Teď, když mám svý soukromý blechy, připadám si jako opravdovej kocour. Ne, že bych si tak předtím nepřipadal, ale mám teď větší respekt. Nedávno mi dokonce sám od sebe uhnul květináč s kytkou, co má dvounohá nad postelí. Žuchnul dolů uprostřed noci, bacil dvounohou do hlavy, lehce ji omráčil a dal mi tím bezva příležitost ohryzat kytku dřív, než se dvounohá vzpamatuje. Taky návštěvy, co k nám přijdou, si mě čím dál víc považujou. Vědí, že záleží jen na mně, jestli budou ještě někdy pozvaný nebo ne. Dvounohá jim sice tvrdí, že si mě nemají všímat, ale oba víme, že to je jen důmyslná lest. Když se nenechají nachytat a všímají si mě po celou dobu návštěvy, pohazují si pro mou zábavu s plyšovýma myškama, dělají legrační „čičiči“ a šimrají papírkama po zemi, abych se měl na co dívat, je velká šance, že budou moct zase brzo přijít.
Nejradši mám návštěvy, který chodí jenom kvůli mně. Poznají se tak, že mluví tichým hlasem, dívají se na mě zpovzdálí a uctivě, nezřídka se přede mnou plazí po kolenou nebo po břiše a schovávají myšky pod lednici, abych je mohl vytahovat, kdyby se mi náhodou chtělo. Když se jich dvounohá zeptá „nedáš si kafe?“ odpoví jí něco hodně trefného, třeba jako „můžu mu dát šunku?“ nebo „nemáš pro něj míček s rolničkou?“ Neznámým lidem mě dvounohá představuje jako hrozně hodnýho kocoura, kterýho se rozhodně nemají bát, a už vůbec se k němu nemají přibližovat.
Jenže i když mám tolik přátel, je mi někdy smutno. Dvounohá v noci chrní a já právě tou dobou nejvíc žiju. V noci provozuju většinu svých koníčků, kromě spaní, samozřejmě. To si nechávám na den. Zrovna nedávno jsem uprostřed noci seděl na parapetu a koukal, co novýho venku. Byla tam spousta věcí k prozkoumání, jenže dvounohá si jako na potvoru myslí, že v noci se ven chodit nemá. Zželelo se mi osamělýho mě a začal jsem výt. Výt jsem se naučil už jako kotě, protože mě vychovávala adoptivní maminka, která štěkala a tak. Vzpomněl jsem si na její truchlivé ódy na měsíc a spustil jsem svým nejhlubším hlasem: „Mňau-úúúú! Mňau-úúúú!“ Ani si nedokážete představit, jak to dvounohou nadchlo. „Jsi vlk nebo co?“ ptala se mě dotčeně a pokoušela se mě probodnout pohledem. Vůbec se jí to nedařilo, protože v noci nevidí, a tak koukala jinam... „Mňau-úúú! Mňau-úúú!“ pokračoval jsem druhou slokou, zatímco dvounohá si vytvořila z polštáře zvukotěsnou kouli, do které nacpala hlavu, a jala se pokračovat ve spánku.
„Mňau-úúú!“ zazpíval jsem z plna hrdla. A najednou to přišlo. „Vau-haúúú!“ ozvalo se hlubokým hlasem do tmy. Chvilku jsem čekal. Pak jsem to zkusil znova. „Mňau-úúú!“ „Vau-haúúúú!“ Dvounohá se nevěřícně posadila. Zjistila, že její zvukotěsný polštář má svoje mouchy. „To je snad Glórie!“ vykulila oči. A taky jo. Byla to sousedovic fenka, o které dvounohá tvrdí „radši jí ani nechoď na oči, nebo tě spolkne bez kousání.“ Glorie slyšela mou tesknou píseň o útisku čtyřnohých šelem a přidala se. „Mňau-úúúú!“ zpíval jsem. „Vau-haúúú!“ řvala Glorie tak silně, že se to rozléhalo po celých Vršovicích. „Hafiúú!“ přidal se k nám neznámý čoklík z ulice. „Já se zbláznim,“ předvídala panička. „Ticho!“ řvala na Glorii sousedka. Chvíli bylo ticho. Pak jsem zavelel „Mňau-úúú!“ a celý bengál začal na novo. Seděl jsem v té době už na skříni, kam dvounohá polštářem nedohodí. Nedohodí tam ani knížkou, plyšákem, balíčkem kapesníků, a ani pouzdrem od mobilu, jak se záhy ukázalo. Byl jsem rád, že si se mnou konečně začala hrát, skočil jsem ze skříně a začal pořádat rychlý dostihy po celým bytě. Rval jsem u toho koberec, vrkal jsem, vyskakoval jsem do vzduchu a vůbec byla super zábava. A k tomu všemu mi z ulice prozpěvoval opilec a vyl neznámý čoklík. Už jsem si nepřipadal sám a souhlasil jsem s dvounohou, která tvrdí: Když má jeden dobrou povahu, přátele si najde všude!

Sdílejte!  |  O sdílení

25 komentářů

Reklama
Reklama