Trable úctyhodného kocoura

Je mi šest let a to znamená, že kromě přívlastků „krásný“ a „inteligentní“ se ke mně hodí i „úctyhodný“. Svou úctyhodnost dávám najevo majestátním poleháváním, bohorovným klidem a královskou žravostí. Dvounohá má k mému životnímu stylu spoustu poznámek, v nichž dominují slova jako „lenoch“ a „tlusťoch“, ale co si budeme povídat, o ní se to dá říct taky.

Čas od času se dvounohá pokouší přinést do mého života trochu vzruchu. Nosí mi zajímavý věcičky nebo mě dopravuje na místa, kde je něco k vidění. Například mě vozí na venkov, kde mi patří celá zahrada, anebo mě nacpe do tašky pro pejsky a jde se se mnou podívat po vršovických parcích. V parcích se cítím dost nesvůj, takže tam chodíme jen za šera a jen do těch, které mají křoví, do kterého můžu vlézt.

Tuhle mě ale nečekaně odvezla do Krkonoš. Bylo to tam fajn, jenom se tam pohybovala spousta dalších dvounožců s dvounožčátky, která na mě byla děsně zvědavá. Já jsem ovšem oficiální program odmítl a udělal si vlastní dovolenou, kterou jsem strávil na půdě a v okolí, a dvounožcům jsem se vůbec neukazoval. S mojí dvounohou jsme spali v podkrovním pokoji, který přímo sousedil s mojí půdou, takže jsem noc trávil střídavě vrněním dvounohý u hlavy a lovem myší, což se ukázalo jako děsně efektivní způsob trávení dovolené.

Tuhle mě dvounohá překvapila, když mi večer přinesla domů pískací přepravku. Mám už pískací míček a míval jsem i pískací plyšovou myšku, které ale přestala pískat, když jsem jí prokousnul bříško. Pískací přepravku jsem ale ještě nikdy nedostal, a proto mě to dost zaujalo. Dvounohá přepravku postavila v chodbě na zem a začala se zouvat. Přepravka pískala čím dál hlasitěji a taky to v ní nějak chrastilo, jako kdyby tam někdo něco drápal.

Dvounohá mě sledovala takovým tím pohledem, jakým se na mě dívá, když na kuchyňský lince je maso a ona má dojem, že se připravuju ke skoku. Pak otevřela dvířka a z přepravky vyběhlo něco, co mělo čtyři tlapky, ocásek a velkou chuť mi přímo do obličeje zakřičet „psché!“. Ustoupil jsem uvážlivě o krok a viděl, jak čtyři tlapky i se zbytkem zdroje pískání a syčení mizí za kuchyňskou linku, kde je přesně taková škvíra, že nic majestátního s úctyhodnou figurou by se tam nevešlo.

Podíval jsem se na dvounohou. Dvounohá se podívala na mě. „Tak. A je za linkou,“ pravila bezradně. Věnoval jsem se pak očuchávání přepravky, která, a to bych chtěl zdůraznit, je MOJE. Dvounohá odešla do pokoje a vůbec nejevila zájem se starat o to, že hračka, kterou mi přinesla, se tak brzy rozbila.

Jak jsem tak čenichal okolo přepravky, všimnul jsem si, že kolem mě něco prošlo. Nenápadně jsem se vydal to sledovat. Mířilo to k záchodku, který to podrobilo důkladné prohlídce, a potom to zalezlo dvounohé do skříně. Vlezl jsem tam taky a opatrně očuchával, co je to za vetřelce. Potvrdilo se mi, co jsem čekal. Bylo to mládě kočkovité šelmy, mourovato-zrzavého zbarvení, neuvěřitelné drzosti a bezmezného hladu. Odebral jsem se za dvounohou, abych se jí usilovným mňoukáním dotázal, co to má jako znamenat. Začala mě hrozně chválit, jak jsem hodnej a krásnej a chytrej a rozumnej, a pak to zakončila tím, že mám být na koťátko hodný a že mu ještě vymyslíme jméno.

Vůbec se mi to nelíbilo. Nechápu, co by mělo cizí kotě dělat v mém teritoriu. Je přece jasné, že konkurovat mi nemůže. Pozice nejbáječnějšího kocoura je tady prostě už obsazená, a jestli si chce koťátko najít nějaké životní poslání, tak by na to mělo brát zřetel. Mohl bych k tomu pochopitelně poznamenat řadu poznámek, od „sssstrať sssse“ přes „zzzzdrhej“ až po „ssssežeru tě“, ale protože jsem úctyhodný kocour v nejlepším věku, nemám zapotřebí předvádět svou sílu.

Kotě bylo beztak už dost vystrašené, v noci se samo bálo a přišlo si lehnout ke mně. Moc se mi to nelíbilo, ale rozhodnul jsem se, že se zachovám jako vždycky v krizových situacích, to znamená, že se tím nebudu vzrušovat. Kotě jsem očuchal a pak jsme oba usnuli.

Ráno se ten mourovatej pidižvík choval v mém teritoriu jako doma. Ostražitě jsem ho sledoval a s potěšením jsem zjistil, že si našel vlastní životní poslání. Uznal, že nejbáječnějším kocourem být nemůže, a zvolil si za cíl rozcupování veškerých textilíí v celém vesmíru. Začal kobercem, ale brzo se přesunul k potahu křesla a ubrusu. Dvounohá si to zjevně užívala, lítala za kotětem a dokonce mu u toho vymyslela i jméno. „Prevíte malej!“ hartusila na něj, což se mi zdálo docela přiléhavý. Sám jsem měl v úmyslu navrhnout Vetřelec, ale Prevít se mi taky líbil. Pohodlně jsem se posadil a sledoval, jak neschopně si dvounohá počíná v řešení problému, který si sama způsobila.

Bohužel u Prevíta nezůstalo a ještě ten den dvounohá určila, že kotě bude Mikeš. Navrhoval jsem aspoň Troubu, Smraďocha nebo Zlotřilce, ale neprošlo to. Mikeš naštěstí pochopil, že jeho budoucí štěstí závisí na tom, jak bude vycházet se mnou. A že dvounohá je sice největší, ale v mé domácnosti nemá žádný slovo a slouží toliko ke krmení šelem a vynášení záchodků. Výjimečně se dají její záda použít jako polštář a její ruce jako kořist, ale tím to končí. Mikeš proto nelenil a jal se mě ve všem následovat. Byl mi pořád v patách a kdykoli jsem o něco projevil zájem, začal to hned taky očuchávat.

V době nepřítomnosti dvounohé jsme zjistili, že máme s Mikešem podobné koníčky. Především nás zajímají granule různých druhů, tvarů a velikostí, a nejradši ze všeho zkoumáme jejich chuťové vlastnosti. Dvounohá mě bohužel omezuje tím, že pytle s granulema dává na těžko dostupná místa. Ukázalo se ale, že když se kočičí vůle dostat se ke granulím zdvojnásobí, nic jí neodolá. Abych to zkrátil. Ty granule jsem našel já, ale Mikeš je shodil a pytel jsme rozcupovali společně. Dvounohá po příchodu domů kupodivu chybějící granule nehledala, naopak po spatření zbytků poloprázdnýho pytle pouze prohlásila „já nemůžu najít slov“, a tak jsme se s Mikešem opatrně vydali jí s tím hledáním pomoct pod postel.

Za ty dva týdny, co u mě Mikeš bydlí, zničil bezpočet krabic od bot, odlepil kus koberce, vytahal nová oka na přehozu před gauč a celkově to s ním vypadá docela nadějně. Má ale někdy hloupý nápady, které dokážu zvládat jen díky svému stoickému klidu. Například mi s oblibou sahá tlapou na hlavu nebo kolem mě děsně rychle probíhá a vrká u toho. Taky se se mnou přijde mazlit, vrní, otírá si o mě hlavičku, ale pak se nenápadně otočí a plácne mě ocáskem.

Tuhle jsem rozvážně postával ve dveřích a rozmýšlel, jestli půjdu na jednu stranu nebo na druhou, a ta potvora mikešácká pode mnou najednou tryskem proběhla! Děsně mě to naštvalo a jal jsem se Mikeše pronásledovat. Už jsem ho skoro měl, když tu se otočil a povídá „Psché!“. Takový argument jsem nečekal a dost mě to zmátlo. Radši jsem si sednul, abych si to mohl promyslet, ovšem Mikeš kolem mě proběhl a byl fuč.

Podíval jsem se na dvounohou, která to všechno sledovala, a čekal jsem nějaký zastání. Jenže žádný nepřišlo. „Takovej velkej kocour jako ty si přece umí zjednat respekt!“ shrnula dvounohá svůj názor. Možná má pravdu. Mohl bych s Mikešem udělat krátkej proces. Mohl bych ho přeprat, aby viděl, kdo je tady šéf. Jenže nemůžu. Mám svý zásady a o Mikešovi jsem něco zjistil. Není to žádnej kocour. A s holkama se já neperu.

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama