Náš příběh - díl druhý: Kurín a já; dny v Ankaře, práce v nemocnici – práce, která dává i bere; a okamžik, kdy bylo „něco“ jinak.

Dny v Ankaře rychle ubíhaly. Není se co divit, program byl více než bohatý. Soukromé jazykové hodiny, kurz turecké dikce, snaha o vyšívání, od kterého jsem raději utekla k výrobě šperků z korálků, což mě baví dodnes. Přes den i po večerech nejrůznější návštěvy. Ale dny v nemocnici měly pro mě úplně jiný půvab a začala jsem pociťovat, že to je to, co mě baví nejvíc. Ačkoliv to byly dny, kdy jsem večer sepisovala stále delší a delší emaily domů a teprve zpětně si uvědomila, že mě z toho všeho bolí srdce. Byla to radost i smutek zároveň, ale cítila jsem, že ačkoliv vše prožívám naplno, tak se i zoceluji. Některé pachy, věci i situace jsem dokázala zvládnout lépe a lépe. Dokonce jsem díky tomuhle dokázala jeden večer cestou domů pomoci slečně, které se v metru udělalo špatně. Všichni vyklidili pole, ale ve mně převládl pečovatelský cit, a když mi to nevadilo u koček, u mladé slečny jsem to taky zvládla.
V nemocnici jsem se rychle zapracovala, a i když jsem si u svého okolí nebyla jistá, jak kouká na „vetřelce“ z ciziny, tuto nejistotu jsem vždy rychle rozehnala u některých svých oblíbených čtyřnohých kamarádů. Samozřejmě, že člověk má rád všechny ty čumáčky, které ho popohání k rychlejší práci a k větším výkonům, protože oni mají hlad nebo žízeň, a nebo se chtějí konečně zas pomazlit. Ať to byla zlobivá Fitfit, která toužila po pozornosti natolik, že z klece šlehala packou s drápy sem a tam tak, že se nakonec vždycky trefila, a nebo rozkošný Bešir, který měl takovou rýmu, že všechny poprskal do vzdálenosti metru a půl. Každý z nich byl jiný a přiznám se, že pár z nich bylo mému srdci o trošku blíž. Byl to třeba rezavý Saruhan, který měl cukrovku a jeho naděje byly velmi malé. Neobyčejně rád se hladil a pronikavě se díval přímo do očí. Dodnes jsem neměla odvahu se zeptat, jestli se nakonec uzdravil. Modrošedý Duman, který bojoval s rakovinou. Krasavec Gölge se zlomenou nohou, který mi připomínal mého zemřelého Coffeeho, i když měl jinou barvu. Malý Limon, mourovaté kotě, které se z karantény probojovalo až do hotelové a nabídkové sekce, kde si užívalo pěkný výběh. Ono vlastně nebylo ani těžké ho tam přemístit, měl velkou protekci jak ode mě, tak i od obou kolegyň Adile a Cansu. V karanténě jsem se také setkala s mým oblíbeným „Krémovým Drakem“. Neznala jsem jeho jméno, ale tohle bylo první, co mě pro něj napadlo. Krémový Drak byl kocour z ulice, bydlel v zahradě u apartmánu, kde ho lidé krmili a i dost hladili, podle jeho rozmazlenosti. Jednou v neděli večer ho našli pokousaného od psa a donesli ho do nemocnice. Já do karantény nakráčela hned v pondělí ráno a spatřila obřího kocoura zvláštní světlé barvy. Po sobě měl zelené stříkance dezinfekce, které měly zakrýt hluboké rány na předních nohách, krku a obličeji. Zatočila se mi hlava a měla jsem na krajíčku. S kolegyňkou Cansu jsme mu namíchaly paštičku s vodou, aby se mu jedlo co nejlehčeji. Musel mít obrovský hlad, protože i když skučel bolestí, nepřestával zkoušet jíst. V tu chvíli se slzy už zadržet nedaly... Při mém dalším pracovním dnu v nemocnici mě ale čekalo milé překvapení. Krémový Drak se rychle hojil, jídlo ho už více těšilo a dalším potěšením bylo, že byl pěkný mazel. V nemocnici dohromady strávil cca 10 dní, mé návštěvy v karanténě byly časté a nechodila jsem s prázdnou, konzervička pro oblíbence chybět nemohla. Když jsem pak jednou otevřela dveře karantény a po Krémovém Drakovi ani památka, zastesklo se mi. Ovšem radost z toho, že se pro něj pán z apartmánu vrátil, to vše přehlušila.
Stejně tak jako je mezi padesáti kočičákama pár oblíbenců, je mezi oblíbenci někdo, kdo má ještě více navrch. Být oblíbencem se neurčuje žádnými danými pravidly, je to věc čistě pocitová a kolikrát i spíše nelogická. Mezi všemi vyčnívala má kníratá kráska, má Kurin. Velice brzy jsem zjistila, že její podobnost s kocourkem z recepce je čistě náhodná. Krásný urostlý mourovato-bílý kocour s knírem se jmenoval Pondik. Přišel do nemocnice se zlomenou čelistí, která je příčinou jeho otevřené tlamičky. V nemocnici zůstal a žije tam volně. Je hlavně v recepci, ale může i ven. Podobně tam žijí i tři pejskové, kteří se volně pohybují v horním psím oddělení. Jmenovitě Tarčin (Skořice) – pejsek majitele nemocnice, Bal (Med) – pejsek s amputovanou přední nohou, a Müdür (Ředitel) – malý buldoček s vykulenýma očima a s neustále vypláznutým jazykem. Kocour Pondik s privilegiem volného pohybu tedy nebyl vodítkem k tomu, abych zjistila o Kurin více. Její otevřenou růžovou pusinku jsem ale rychle rozklíčovala. Jakýkoliv cizí neznámý pach zapříčinil dlouze otevřenou tlamičku a velice zvláštní až šokovaný pohled. Nedalo se nic dělat, pokud jsem chtěla jít za Kurin, čekalo mě drhnutí rukou až po lokty. Přesto jsem několikrát schytala plácnutí packou nebo zakousnutí. Pro další informace jsem se rozhodla prozkoumat její zdravotní kartu. Našla jsem zmínku o operované přední noze. Názvu a charakteristice zlomeniny jsem nerozuměla, ale bylo jasné na první pohled, že to bylo závažné. V hlavičce karty byly vyplněné skoro všechny řádky: jméno Kurin, kočička, narozená v roce 2012, jméno, adresa a telefonní číslo majitele. Jediné, co mi tam nehrálo, bylo datum příjmu, 17. 9. 2014. Teď už byl skoro březen (2015), to by znamenalo, říjen, listopad, prosinec... půl roku. Bylo to divné, ale sama se sebou jsem se dohodla, že jde o datum nějakého prvního příjmu do nemocnice.
Náš vztah s Kurin byl každým dnem vřelejší, i když to nevylučovalo občasné seknutí a nebo přivítání šokovaným výrazem. Mnohem častější ale bylo postavení se na zadní, předními se opřela o mé rameno a hlavičkou se mi třela o obličej nebo mi dávala pusinky. Tomu se nedalo odolat, takže jsem hned ráno po příchodu do nemocnice mířila do spodního patra nakrmit Kurin a rychle se pomazlit. Když jsem ale jednoho rána našla lísteček na skle od jejího kotce s nápisem „Nekrmit, čeká mě operace“, mazlení krátké nebylo. Ten den jsem se k ní vracela mnohem častěji a omlouvala jsem se jí, že dnes žádné krmení nebude. Sebe jsem přitom uklidňovala, že o nic nejde, protože je v nemocnici a kvůli operaci zřejmě přišla. V ten den v odpoledních hodinách, při odchodu z nemocnice, jsem si to ještě jednou namířila k její kleci. Operační sál byl už rozsvícený a přípravy probíhaly naplno. Kurin už dostala uspávací injekci. Ležela skoro nehnutě, ale můj příchod zaregistrovala, než úplně usnula, koukala se mi zpříma do očí. Doktor mi jen řekl, že už je to její třetí operace nohy. O žádné další informace jsem se v tu chvíli nestarala, ale raději jsem rychle vyběhla ze dveří nemocnice a mířila směr metro. Před očima jsem měla stále její pohled a nehybné tělo. Nebyla to přece jediná kočka, kterou jsem tam takhle viděla. Denně je několik operací, denně to vidím. Něco bylo jinak. Byl pátek a přede mnou celý víkend. Do nemocnice jdu až v pondělí a do té doby o ní nebudu nic vědět.
Každý ví, jak víkend rychle uběhne, ale tento víkend byl sakra dlouhý. Celou sobotu jsem uvažovala o telefonátu do nemocnice, abych věděla alespoň něco. Pak mě ale napadlo, že by mi stejně neřekli žádnou špatnou zprávu po telefonu. Nakonec jsem tohle řešení zavrhla. V neděli ráno už bylo jasno. Žádný společný rodinný program není možný, a protože jsem se bála nepochopení od mé turecké rodinky, že musím do nemocnice i o víkendu kvůli cizí kočce, rozhodla jsem se zalhat. Jela jsem tedy na údajnou schůzku s kamarádem, s kterým jsem se už jednou během mého pobytu sešla. Byl nádherný slunečný den a já poprvé mohla vyměnit zimní kabát za nové jarní sáčko. Žádné rande se ale nekonalo a můj cíl byl naprosto jasný. Netrpělivě jsem vyskočila ze stále jedoucího autobusu (kdo v Turecku zkusil hromadnou dopravu ví, že je to běžná praxe) a rychle jsem pospíchala cca do 200 metrů vzdálené nemocnice. Už mezi dveřmi jsem potkala několik překvapených, ale mile překvapených tváří. Všichni se divili, co tam dělám i o víkendu, ale nakonec je potěšilo, že jsem si našla na nemocnici ještě další čas. A mě zas moc potěšilo, že v tom cizím městě, kam se mi původně vůbec nechtělo, bylo místo, kam jsem začínala patřit. Mé kroky ale pokračovaly po schodech dolů ke Kurin. Po cestě mi rozesmátá kolegyně Cansu řekla, že Kurin je po operaci v pořádku. Ještě za sklem mě přivítalo hlasité „mňau“ a „vrrrrrrr“. Otevřela jsem plastová dvířka, Kurin si stoupla na zadní, opřela se o mé rameno a začala se mazlit. Když nás takhle zahlédla recepční, která mířila do kanceláře, zasmála se a řekla: „Tak tohle je ta tvoje holčička, za kterou sem utíkáš i o víkendu.“ Chtěla jsem říct, že Kurin není moje, že už majitele má, ale recepční – druhá Adile – na odpověď nečekala. A já si pak v duchu řekla: „Je to moje holčička.“ A tak jsme tam stály ještě nejmíň tři čtvrtě hodiny.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama