Pomalu jsem se začala hýbat a instinktivně jsem se přisunula k mamince. Slyšela jsem hlasy: "Co s nima uděláme?" "To neřeš, nějak se jich zbavíme." O pár dní později už jsem viděla, a tak jsem pozorovala barvy kolem sebe. Já byla celá černá a měla jsem jeden bílý fousek a ostatní taky černé. Má sestřička na sobě měla trochu víc bílé a měla i jeden bílý fousek, ale můj bratříček byl celý černý a neměl ani jeden bílý fous, byl stejný jako maminka. Kolem chodili divní dvounožci, kteří se o nás moc nestarali. Až nadešel ten osudný den... Byly mi 3 měsíce a já jsem zrovna spala, když najednou mě jeden dvounožec ošklivě vzal i s mými sourozenci a jeli jsme pryč. Začala jsem tušit něco špatného, a tak jsem se bránila, ale nepomohlo to. Nakonec jsme někde zastavili a vytáhli mě. A najednou, někam mě hodili a odešli. Mňoukala jsem, ale nikdo mě neslyšel, byli tu se mnou jenom mí sourozenci. Snažila jsem se vylézt a nakonec se mi to povedlo, i bratříčkovi a sestřičce. Každý jsme se rozutekli jiným směrem. A od té doby už jsem své sourozence nikdy neviděla. Ale jednou, když jsem byla s paničkou venku, potkali jsme jednoho pána, který říkal, že má podobnou kočičku jako jsem já a že ji našel asi před rokem venku před jeho domem. A podle popisu jsem ho poznala: byl to bratříček! A o pár dní později jsme potkali i holčičku, která nesla kočičku, našla ji prý před rokem před jejich domem. A byla to sestřička. Z dálky jsme se pozdravili a tak jsme konečně byli všichni v klidu, že jsou naši sourozenci v pořádku. No ale zpět do hlubší minulosti. Seděla jsem schoulená pod autem a protože byl už říjen, zima mi foukala do kožíšku.
Pokračování příště
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?