Jak to všechno zbylo zase na mě

Jistě si taky vzpomínáte, jak na jaře někdo moudrej rozhodnul, že dvounožci nesmí chodit ven, a když, tak jenom s náhubkem. Mám s podobnýma opatřeníma spoustu zkušeností, takže mi bylo jasný, že dvounožci venku lovili ptáčky, prali se na ulici nebo kadili do květinových záhonů. Na rozdíl od nich jsem já ale tvor inteligentní a umím se z podobné svízele rychle dostat. Stačí škubat křesla, až mi zůstávají nitky mezi drápama, a zákaz vycházení se rychle změní na zákaz vcházení, doplněný často ještě laskavým doporučením „Nechoď mi na oči!“. Dvounožci ale podobné metody neznají, a tak zůstali zavření dost dlouho.

Dvounohej si v tý době udělal z mýho obývacího pokoje pracovnu, dvounohá si zas nastěhovala stůl a židli do mojí ložnice a celý dny oba seděli u počítačů a povídali si s nepřítomnejma osobama, takže bylo jasný, že jim dost hrabe. Snaživě jsem drápal gauč, aby pochopili, jak si pomoct od zaracha, ale setkalo se to s nepochopením. Dvounohej začal tvrdit, že jeho oblíbenej kus nábytku vydržel už několik stěhování a on se bude snažit zabránit vlastním tělem tomu, aby padl za oběť nějakýmu nevychovanýmu kocourovi. To jsem mu schvaloval, takže jsem si na gauči udělal základnu pro číhání na nevychovanýho kocoura, kdyby náhodou nějakej takovej přišel.

Elsa trávila dny v ložnici, kde se upelešila na posteli, na mým polštáři. Přítomnost dvounohý, která neustále něco klapala do klávesnice, ji tak vyčerpávala, že každou hodinu vzdychla, vstala, stočila se do klubíčka na opačnou stranu a zase usnula. Dvounohá se na ni dívala dost nevraživě a tvrdila, že jí chce zkazit pracovní morálku, ale spící Elsu to moc nezajímalo.

Problém ovšem nastal v noci, kdy si Elsa myslela, že na mým polštáři může zůstat i nadále. Polštář ovšem v noci slouží k zaslouženému odpočinku jednoho kocouřího fešáka, kterýho snad ani nemusím jmenovat. Elsu jsem vyhodil, takže zaujala své obvyklé místo na peřině dvounohé. Jednou si ale v noci řekla, že se pokusí polštář vybojovat, což byl samozřejmě nesmysl, protože jsem větší, silnější a víc v právu, protože jsem větší a silnější. Místo aby se nepozorovaně přiblížila, vzala to útokem přímo přes dvounohou. Ta, ač jinak spí jako poleno, náhle procitla a začala se na Elsu hrozně zlobit, že po lidech se prej nechodí. „Nesmíš po mně skákat,“ pravila omluvně, „mám v břiše miminko.“

Dost mě to překvapilo. Všimnul jsem si sice, že dvounohá poslední dobou dost žere, ale že slupla i miminko…. Hned mi bylo jasný, proč má zrovna ona zaracha. Přitom já nesmím sníst ani ptáčátko, a když jsem onehdá přinesl krtka, byl mi zkonfiskován, oživen a propuštěn na svobodu! A dvounohá slupne miminko a projde jí to jen tak!

Brzy po tomhle incidentu mohli dvounožci zase chodit ven, oteplilo se a já a Elsa jsme byli převezeni na moje venkovský sídlo. Tam jsme strávili léto a já osobně jsem tam vykonal spoustu dobrých skutků, doplněním kompostu kvalitní organickou hmotou počínaje a rozmetáním padaných jablek po celé zahradě konče. Elsa vyčistila stodolu od myší, z nichž půlku jich tam předtím nanosila z pole (a druhou půlku ze sousedovic kolny).

Na podzim pro nás přijel dvounohej, a že prej se jede zpátky do Prahy, než nadobro zdivočíme. Elsa se ovšem při pokusu o své odchycení dopustila středně těžkého ublížení na zdraví a ničení cizí věci, načež zdrhla neznámo kam. Po ošetření ruky a vyhození skrznaskrz prosekané rukavice dvounohej usoudil, že do Prahy s ním jedu jen já. Tušil jsem, že bez mý pomoci je v koncích, a uvolil jsem se, že se nechám převézt do velkoměsta.

Odhahoval jsem, že moje teritorium přes léto děsně zchátralo a budu to zas muset vzít pevně do tlapek, ale ouha. Když dvounohej otevřel přepravku, rozprostírala se přede mnou cizí chodba. Vydal jsem se na rychlej průzkum, proběhl neznámým územím, našel povědomou postel a vlezl pod ni. Tam jsem si vytvořil základnu k následnýmu promýšlení situace. Ukázalo se, že strategicky zvolené místo není až tak strategické, protože se nalézalo pod zdrojem zvuku, kterej se nedá popsat jinak než jako paviání vřeštění. Zvuk byl doplňován konejšivým hlasem dvounohý, která se někomu pokoušela něco vysvětlit a dařilo se jí to asi tak, jako když Elsu poučovala o nečůrání do postele.

Dvounohej byl z toho vřeštění taky celej nakřivo, takže jsem se trochu vyděsil, že za mý nepřítomnosti bylo moje teritorium vyměněno za jiný, ve kterým už to má zmáklý jiná šelma.

Na průzkum jsem vyrazil až v noci. Zjistil jsem, že nový území je větší než moje původní, má výhled do zahrady a víc schovek. Byl jsem ale dost nesvůj z neznámé konkurence. Neslyšně jsem obešel ložnici, očuchal postel a pak vyskočil dvounohý na noční stolek. Odtamtud jsem chvíli monitoroval situaci. Pak jsem hopnul na pelest a pomalu kráčel vpřed. Z výšky jsem viděl, že na kraji postele spí dvounohá, na druhým kraji dvounohej a uprostřed se roztahuje mládě neznámýho druhu. Spalo jak pařez, takže jsem opatrně slezl k němu. Očuchal jsem mu hlavu. Byla skoro bez srsti, takže jsem odhadoval, že by to mohl být sphynx. Vonělo ale jinak. Mládě bylo dost velký, skoro jako já. Že bych ho olízal jako Elsu, když byla ještě kotě, to jsem si netroufnul.

Jak jsem tak čuchal, všimnul jsem si, že mě někdo sleduje. Byla to dvounohá. Otočil jsem hlavu na druhou stranu. Ani dvounohej nespal. Díval se na mě, jako bych mu chtěl sníst šunku přímo z talíře. Poznal jsem, že se o mládě bojí. Radši jsem se zdejchnul, abych snad nepřišel k úhoně. Celý zbytek noci jsem o tom přemýšlel.

Ráno mě vzbudil děsnej řev. Hned jak jsem vylezl zpod postele, všimnul jsem si, že vedle ní na zemi leží barevná podložka a na ní sebou cosi mrská. Výskalo to, slintalo, rozhlíželo se na strany a plně zaměstnávalo dvounohou, která se nad tím skláněla. Příchod překrásného šedobílého kocoura samosebou upoutal pozornost, pročež jsem se rozhodl, že se přesunu na bezpečnější místo, třeba k misce s granulema. Dvounohá mě ale začala poučovat, že se nemám bát, protože tříměsíční dvounožčí mládě se neumí samostatně pohybovat a nemůže mě proto nějak ohrozit.

Nejsem včerejší. Dobře si pamatuju, že když mně byly tři měsíce, lítal jsem po bytě, šplhal po záclonách a přepadával svýho staršího bráchance Bertranďáka ze zálohy. Dvounohá se navíc chovala dost vystrašeně a bylo vidět, že se sama cítí značně v ohrožení. Navíc, jak se ukázalo, mláděti vůbec nerozumí. Například vůbec nechápe, proč někdy tak strašně řve. Mně to bylo jasný na první pohled. Kdyby mě někdo navlíknul do růžovýho oblečku s králíčkama, řval bych taky. Dvounohá navíc nedisponuje žádnejma kvalitama vhodnejma k výchově mláďat. Nebýt mé pomoci, bůhví jak by to dopadlo s Elsou. Takže i tentokrát mi bylo jasný, že to tady budu muset vzít do tlapek zase já.

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama