Jak na mě byly stížnosti a dvounohá se rozhodla mě darovat

Dup-dup-dup (a pozor, teď jedno velký) DUP! Dup-dup-dup-dup-(bacha, za to přijde) DUP! Lítal jsem po bytě, zatáčky vybíral smykem, brzdil drápama a na konci trasy vyhazoval zadek do vzduchu a otáčel se výskokem. „Co ten kocour blbne?“ zajímal se dvounohej. „Má spoustu energie,“ dívala se na mě láskyplně dvounohá. „Hráblo mu,“ přeložil si to pro sebe dvounohej.

Neměl jsem čas sledovat jejich debatu, protože jsem zrovna musel vyskočit a chytit v letu plyšovou myš Máňu, kterou jsem předtím tlapou vyhodil do vzduchu. Jak jsem ji chňapnul do zubů, svalil jsem se i s ní na zem, předníma tlapama ji přidržoval a zadníma drápal, až byla na maděru. „Jedenáct let a pořád hravej jak koťátko,“ komentovala to potěšeně dvounohá. „Infantilní dědek,“ přikývnul dvounohej. Nehodlal jsem se s ním vůbec bavit, protože poslední dobou je na mě z jeho strany spousta stížností. Patří mezi ně zejména:
- Vyhrabává stelivo ze záchodku.
- Bufetí v odpadkovým koši.
- Škrábe pracovní židli dvounohýho.
- Škrábe pracovní židli, když v ní sedí dvounohej, a bere to i s jeho zádama.
- Dělá bordel kolem misky, protože si tahá maso ven.
- Leze do postýlky.
- Mňouká a řve a budí miminko.
- Leze do peřin a myje si v nich nádobíčko.
- Škube gauč .
- V noci pije z hrnku na nočním stolku.
- Leze do sprchovýho kouta a dělá pak všude šlápoty.
- Převaluje se na přebalovacím pultě (snad převalovacím, ne?!).
- Věčně čenichá ve dřezu a vylizuje talíře.
- Leze do skříně a zachlupacuje její obsah.

Jistě uznáte, že to, z čeho jsem nařčen, nejsou žádný levný triky, ale znaky vybraného chování sebevědomého kocoura, takže na výše uvedený seznam jsem náležitě pyšný. Vadí mi ale, že ho dvounohej prezentuje, jako kdyby to snad byly moje chyby. Přitom jsem si myslel, že spolu budeme skvěle vycházet, když máme i společnou místnost. Dvounohá jí říká „kočičí pokoj“ a dvounohej „moje pracovna“. V koutě u okna tam má stůl s počítačem a židli. Já tam mám škubací gauč, postel s dekou, pod kterou se dá zalézt, vyhlídkové police, měkce vystlanou přepravku na kolečkách, záchodky a u okna kout pro obsluhu.

Dvounohý se o mých přednostech chtěli dohadovat ještě dál, ale nebylo to možný, protože mládě si začalo zrovna opakovat slabiky. Je fakt chytrý, zná jich hodně, víc než třeba dvounohá. Aspoň jsem nikdy neslyšel, že by používala mdó, tfé, vkí nebo aub. Mládě je děsně ohleduplný. Ví, že jeho rodiče už nejsou nejmladší, uši jim tak dobře neslouží a taky paměť není, co bývala, a tak všechny slabiky vyslovuje hodně nahlas, zřetelně, a opakuje je několikrát denně, hlavně uprostřed noci a časně ráno. Dvounohý jsou z toho moc nadšený, zvlášť když k tomu já začnu pochvalně mňoukat na celej barák.

Šel jsem se radši uklidit do svýho měkce vystlanýho pelechu na kolečkách, protože se mi zdálo, že dvounohej je na mě bezdůvodně naštvanej. Vyspával jsem tam sotva chviličku, než mě vyhmátnul a začal instruovat dvounohou, ať se jde podívat na ňákýho „drzýho kocoura“ se slovy, že to už přestává všechno. Tušil jsem, že hlavně přestává moje chrupkání, ale trochu jsem doufal, že se mě dvounohá zastane. Jenže ta nevěrnice zrádně pravila, že prej v kočárku bych spát neměl, a přihlížela, jak mě dvounohej vyexpedovává a doplňuje to doporučeníma, abych si ho nepřál. Já jsem si ho samozřejmě nepřál, byl mi přidělenej, když si ho onehdá domů dovlekla dvounohá.

Tentokrát mi byl vytýkán nedostatek respektu k čemukoli, rozmazlenost, nevychovanost, a navíc ještě smradlavý tlapy, což se samozřejmě nesmysl, protože tlapy si meju každou chvíli. Dvounohá se mě vůbec nezastávala, naopak pokyvovala hlavou, tvářila se vážně a na konci to shrnula, že dvounohej má pravdu! Uznala, že prý mě vůbec nezvládá, nemá na mě čas a rozhodla se proto, že se mě zbaví! Dvounohýho to dost překvapilo a hnedka obrátil. Prej nejsem tak špatnej, mám i svý dobrý stránky a navíc si prej na mě zvyknul. Dvounohá ale trvala na svým. „Už jsem se rozhodla, daruju ho,“ pravila rozhodně. Dvounohej začal vyzvídat, komu mě hodlá předat. Odpověď ho kapánek překvapila: „Tobě!“

Od tý doby chodim všude s dvounohým. Když pracuje, lezu mu na klávesnici, když vstane, pletu se mu pod nohy, když jí, strkám mu hlavu do talíře, a když kouká na televizi, zalehnu mu ovladač. Asi vám ani nemusím říkat, jak je z toho nadšenej. Hlavně jsem se ale v noci přestěhoval na jeho polštář. Vůbec mu to nevadí, polštáře má totiž dva. Vypadají stejně, ale jeden je drahej a s prachovým peřím, a druhej levnej a obyčejnej. Ten mi chtěl nechat, ale nějak se to zamotalo a hádejte, na koho zbyl ten luxusní. Dvounohýmu stačí levnej, má teď díky mě zas jiný výhody. Třeba se mu nemůžou v noci potit nohy, protože mu od lýtek dolů čouhají z postele. Prý kvůli tomu, že jsem roztahovačnej.

Abych to shrnul, tím „darováním“ jsem si docela polepšil. Spíme teď všichni na jedný posteli. Mládě u dvounohý a já u dvounohýho. Ještě to ale má svoje mouchy. Když se mládě v noci vzbudí, dvounohá mu hned začne nabízet jídlo, ani nemusí začít řvát. Když se vzbudím já, můžu řvát, jak chci, a dvouhohej mi nabízí leda to, že mě vyhodí za dveře. Ještě na něm budu muset trochu zapracovat.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama