Jak jsem sundala mříže

Ahoj kočkomilci,

pohled ven mi evokuje rýmovačku, co vždycky říkala moje babička, když seděla venku na zahradě: „Slunce svítí stejně teple na tebe i na erteple.“ Vypadá to, že uhodilo léto. Všechno kvete, bzučí, vrčí a mňouká. Mňouká teda pořád, ale v rámci rekonstrukce ve vedlejším domě se to značně zesílilo. Kocouři se prostě snaží bagr přeřvat.

Loni touhle dobou jsem začala uvažovat nad tím, že pořídím sítě do oken. V našem bytě by se mělo kvůli vlhkosti často větrat. Sice bydlíme v suterénu a vypadnutí z okna tedy nehrozí (maximálně vypíchnutí oka o vysokou trávu), ale moje paranoia, že kočky utečou nebo se skřípnou v otevřené ventilačce, přetrvává.

Začala jsem si tedy googlit, kolik by stálo zasíťování našeho okna. Při prvních odhadech jsem si řekla, že investovat tolik se mi opravdu nechce. Bydlet v tomto bytě jsme plánovali spíš přechodnou dobu a v té chvíli už jsme investovali do nových tapet a vymalování.

Řekla jsem si tedy, že najdu nějaký kompromis. A kupodivu jsem našla. Místo sítí do oken to byly jakési postranní mřížky, které sloužily jako ochrana před prolézáním ventilačkou. Vzhledem k tomu, že mě to přišlo sakum prdum asi na čtyři stovky, neváhala jsem.

Přišel den D a hodina H a já si domů přinesla ony „chrániče“. Vybalila jsem celkem těžké mříže a řekla si, že je instaluju hned.

Možnosti byly dvě. Buďto je přišroubovat, nebo přilepit. Šroubování jsem zavrhla. Musela bych narušit okenní rám a to by mi majitelka asi nepoděkovala, takže tedy přilepit.

Prvně jsem si rozvrhla, jak okno ochráním. A problém byl na světě. Plán totiž zněl asi takto: Zamřížovat jedno okno, které se bude jako jediné na ventilaci otevírat. Akorát jsem zapomněla na to, že těsně nad vrškem okna je tyč, co drží závěsy. Tudíž se tam nevejde vrchní rovná mřížka. Chvíli jsem nad tím dumala, a nakonec se rozhodla pro kompromis.

Nahoře nad oknem nebude nic a zabezpečím zčásti dvě okna. Jedno okno bude mít mřížku jen z jednoho boku a druhé z obou s tím, že jedna strana bude mít obdélníkovou a ne trojúhelníkovou mřížku. Prostě vlk se nažral a koza zůstala celá.

Vesele jsem vytáhla lepidlo s názvem „Chemopren“ a dala se do práce. S lepidlem jsem pracovala dle návodu – nanést, odvětrat, lepit. První dvě fáze byly okey, problém nastal s třetí.

První mříž jsem s odhodláním nalípla k určenému místu a chvíli držela. A pak pustila. Být to v kresleném filmu, tak se ozve zvuk: „Ííííííík.“ A to ve chvíli, kdy se mřížka pomalu přesunula dolů. Lepidlo nefungovalo tak, jak mělo.

Řekla jsem si, že je to třeba hladkým povrchem, a při druhém pokusu mřížku podlepila, ehm, fialovou krajkou. V tom adrenalinu jsem jinou vhodnou látku nenašla.

Zopakovala jsem postup a ejhle – mříž na okně zůstala na místě! S přesvědčením, že jsem geniální, jsem takto nalepila zbývající dvě. Po nalepení té třetí se první začala lehce sunout dolů. Zachytila jsem ji a řekla si, že to prostě nevzdám a budu držet všechny tak dlouho, až tam budou pevně držet. Problém byl ten, že já mám pořád jen dvě ruce a mřížky byly tři.

Levou mříž jsem tedy chytla levou rukou, pravou pravou a o tu prostřední... jsem se opřela hlavou. Takto jsem to držela dvacet minut. Pokud procházel někdo kolem, tvářila jsem se, že tam vůbec nejsem. Přece jen to asi vypadalo, jako když je opice zavěšená na liáně.

Svého cíle jsem ale dosáhla, mříže držely. Sice jsem musela otevřená okna stále po očku hlídat, ale přece jen to nebyl pro kočky úplně otevřený prostor.

Kočky boky oken ignorovaly, a tak se místa, kde bylo lepidlo, za tu dobu ještě zpevnila.

Všechno probíhalo dobře do té chvíle, než k nám přišel Flekouš. Několik týdnů na mříže koukal a nakonec se odhodlal. Od té doby sloužily jako dětské hřiště s průlezkami. Flekouš po nich šplhal a mřížky se sice sem tam zatřásly, ale držely pevně. Až do dubna.

V dubnu se z jedné strany okna ozval trhavý zvuk a pod náporem těžkého Flekoušova těla jedna mřížka odpadla. Chvíli jsem koukala na svoje zmařené dílo, a nakonec jsem apaticky došla k oknu blíž a utrhla zbylé dvě mřížky, které visely jen tak tak.

A tak od té doby zase nemáme chráněné okno. Naštěstí mikroventilace to řeší. Do budoucna se ale těším na to, jak budeme mít všechno zasíťované, a závistivě koukám na ty, co už to tak mají.

Příště o tom, jak by vypadal náš život bez koček, tak ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



11 komentářů

Reklama