Jak se nám v bytě ukázal Flek

Ahoj kočkomilové,

od minulého týdne víte, že k naší smečce přibyl pes a přestěhovali jsme se do nového bytu, kde probíhalo sžívání nás všech. To bylo v květnu.

Byl konec října a všichni jsme žili v pohodě a míru. Ze psa se stala definitivně kočka a objevili jsme, že lítá v bytě s ostatními kočičími sourozenci pomalu víc, než venku. Honičky z jednoho konce bytu na druhý byly na denním pořádku. Hlavní, kdo Ebby takto provokoval, byl Pláma, který se stal šéfem party. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že i když má dvě kočičí sestry, tak mu může něco chybět, ale to bych už předbíhala.

A tehdy, v tom říjnu, jsem ho objevila. Černobílá kulička chlupů s černým ocáskem a bílou špičkou. Už podle chování bylo jasné, že je to velký šoumen. Celá smečka koťátek i s maminkou přišla k jedné hodné chovatelce, která se jich ujala. Začala jim říkat imigranti a následovalo hledání domovů.

Protože my už jsme byli do malého chlupatého stvoření zamilovaní, nebylo co řešit.

Vlastně bylo. Moc dobře jsem si pamatovala, jak po příchodu Plameňáka Sazinka onemocněla a dostávala jsem ji z toho 14 dní. Koťata byla venkovní, co když zase něco přitáhnou, co se nemusí na nich projevit? U nás není možná karanténa. Kočky a pes jsou všudypřítomné. V jedné místnosti mají záchůdky, v dalších vodu a granule. Jak to taky udělat s granulemi? Dokáže si kotě vyskočit na parapet? Kvůli Ebby musí být všechno vyvýšené. Tohle všechno se mi honilo hlavou, ale nakonec jsme si řekli, že štěstí přeje odvážným, a udělali jsme náš první dobrý skutek. Ujali jsme se kotěte skoro bez domova.

Malý exotický kocourek dostal jméno Flíček. První chvíle u nás byla zajímavá. Flekouše jsme postavili doprostřed kuchyně. Flekouš se nespokojeně rozhlédl, my jsme se s mužem na sebe podívali a přišoupli mu misku granulí. V té chvíli začal vrnět a my věděli, že zapadne.

První se s ním seznamovala Ebby. Naštěstí malý kocourek nikdy nepřišel do styku se psem, takže neměl předsudky. Ebby kolem něj radostně a zvědavě skákala a Flíček jen čučel, co to je za blázna. Hodně dlouho jsme jí museli vysvětlovat, že Flíček je ještě moc malý, takže musí opatrně. Dnes už je zvyklá a přes kočičí překážky skáče jako laňka. Snáší dokonce i to, když se jí Flek pověsí za uši nebo přeběhne přes hřbet. No, co má dělat. Je to nejmladší dítě.

Zajímavě to probíhalo s ostatním kočičím gangem. Sazince to bylo, teď už tradičně, úplně jedno. Upozornila tedy Flekouše aspoň syčením, že na ni se skákat nebude, a tím všechno haslo. Asi měla opět strach, že jí obsadí všechna oblíbená místa, tak byla statečná. Vločka utekla na dva dny do trucovny (což je nás zadní pokoj) a vylezla ve chvíli, kdy Flekouš spal. Očichala ho, bylo na ní vidět, jak se jí to malé „cosi“ oškliví, odfrkla a od té doby ho, většinou, ignoruje. Případně ho jemně vychová fackou nebo rychlým zavrčením.

Největší překvapení pro nás byl Pláma. Dost jsem se bála, jak bude na nového vetřelce reagovat. Pláma byl několik hodin zalezlý pod postelí a ve chvílích, kdy za ním šel Flíček, jsem trnula, že ho Pláma zakousne. Přece jen už byl skoro sedmikilový kocour a vládce. Ale bylo to jinak.

Pláma Flekouše chvíli očichával, a pak... se ho prostě ujal. Nevím, co se v něm probudilo, jestli nějaké otcovské sklony (nebo mateřské, když byl vykastrovaný jako kotě?), ale od nějaké chvíle Flekouše všude doprovázel a hrál si s ním. Flekouš může Plámu kousat do ocásku, uší, kamkoli a ten to jen snáší a občas jemně mňoukne, že už je to teda moc. Flekouš se přidal ke společným honičkám a jsou to velcí parťáci. Vtipná je taky komunikace mezi oběma kocoury. Nejde o klasické mňoukání, ale spíš o velmi vysoké vrkání. Zlí jazykové u nás tvrdí, že se nám kocourci proměnili v morčátka. Ale je pravda, že přesně takto to zní. Do té doby mě nenapadlo, že Plámovi může chybět kočičí parťák. Holky byly přece jen k němu vždycky chladnější (asi ten věkový rozdíl), takže tohoto kroku opravdu nelitujeme.

Kromě lumpáren Pláma malého naučil i užitečné věci pro nás. Třeba, že škrabadlo je opravdu na škrábání drápků, jak se přes něj dostat k misce granulí a že je možné u nás střídat více záchodů, nemusí se chodit jen do jednoho.

To musím Flekouše ještě pochválit. Na kočičí záchod se u nás naučil hned. Jen podruhé měl nehodu, že asi zapomněl, kde záchůdek je, ale hned jsme mu ten ručník odpustili.

Granule dospělácké versus kotěcí jsme nakonec neřešili. Protože odebírám holistická krmiva po desetikilových pytlích, stejně bych nezabránila tomu, aby si všechno navzájem nejedli. Ke granulím jsme kotě začali učit i na syrové maso, které naše „děti“ milují, a tím jsme mu asi zapnuli lovecký pud a chutě.

O jídlo se umí pěkně porvat. Ne tedy mezi kočkami, tam je celkem respektuje, horší je to s námi. Při jídle nám skáče na ruce, vytrhává vidličky, lžičky, prsty... A odmítá pustit. Nejdřív trochu zabírala voda v rozprašovači. Ale pak se stal rezistentním, útoky na jídlo byly ještě horší, a tak nyní musíme kočky (všechny, aby jim to nebylo líto) zavírat do vedlejší místnosti.

Oni teda vědí, že my něco jíme, takže se ozývá zoufalé mňoukání a pokusy skákat na dveře, ale my jsme neoblomní. Přece jen teď vypadáme, jako bychom si řezali do rukou jako nějací emo lidé.

A tak teď máme čtyři kočky, jednoho psa, ježka a několik šneků a stop stav. Hodně lidí nás už má za blázny, ale není pro nás lepšího pocitu, než když na každém kroku potkáme nějaký chlupatý kožíšek. A když je k tomu ještě spokojený. Co chtít víc?

Příští týden už jsou Vánoce, těšíte se? A že bude ten Štědrý den, tak bude pár slov o tom, proč letos nemáme vánoční stromeček a jaké byly Vánoce s kočkami předchozí roky...

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



11 komentářů

Reklama