Kočka jménem Shirocco... příběh sedmý

Už jste pročetli půl tuctu příběhů koček a já vás zdravím u dalšího pokračování naší pátrací hry. V minulém příběhu jsme měli tu čest se setkat se slavným americkým spisovatelem Markem Twainem, nebo, chcete-li, Samuelem L anghorne Clemensem a jeho kocourkem Bambino.

A další tajuplný neznámý a jeho kočka (nebo kočky?) na nás již čekají, tak je nenechme dlouho zahálet a pojďme se jim společně věnovat…

Je nás tady hodně, někdy mám pocit, že až příliš mnoho. Sluhové, co se o nás starají, tvrdí, že je nás čtrnáct. Já mám tlapky jen čtyři a do víc počítat neumím, tak jim budu věřit. Době, ve které žijeme, se v umění bude jednou říkat období renesance až baroka. Přelom 16. a 17. století přinesl nové stavební slohy, spoustu nádherných uměleckých děl a nádherných staveb, ale také bohužel spoustu bojů a válek. Je to doba mušketýrů, slavných činů a bohužel již také méně slavných osobních tragédií obyčejných lidí, které tato doba nevynesla na vlně slávy, ale spláchla až na úplné dno.

To se však našeho pána netýká. Náš pán je jedinečný. Přísný, vysoce inteligentní, disciplinovaný, obávaný a tvrdě pracující má jedinou slabost – nás, kočky. Miluje nás něžně a laskavě, svou přívětivou a jemnou stránku své povahy však ukazuje pouze nám, svým jediným opravdovým přátelům. V každé volné chvilce je s námi. Nemá rodinu, nemůže ji mít už kvůli tomu, že svůj úspěch vydobyl na dráze duchovní a jako vysvěcený kněz stoupal po žebříčku až téměř na nejvyšší metu, kterou mohl v církvi dosáhnout. Ve svém postavení má téměř stejný vliv jako papež a v naší zemi je jeho slovo zákon. Tedy samozřejmě až po králi, ale i ten se mého pána obává a občas těžce nese jeho takřka neomezenou moc. Můj pán, byť církevní hodnostář, je obávaným státníkem a v budoucnosti bude považován za zakladatele centrálního státu Francie a evropského vizionáře.

Nás to však moc nezajímá. Žijeme si svůj pohodlný život, máme svou vlastní místnost hned vedle pánovy ložnice a i do té máme neomezený přístup. Máme své dva komorníky a dokonce nás pán bere s sebou i na své cesty, z čehož tedy my upřímně moc velkou radost nemáme. On se však od nás nechce odloučit, jsme jeho jediná radost a láska.

Dvakrát denně dostáváme kuřecí paštiky a jiné laskominy, stále máme přísun čisté vody a komorníci nás hýčkají v době, kdy pán nemá čas. A to je dost často, protože pán pracuje těžce a hodně. Ve chvílích odpočinku nás rád pozoruje při hraní, sleduje, jak rosteme, jak se proháníme po nábytku a hrajeme si své kočičí hry. S potěšením sleduje naši maminku, krásnou kočku, rezervovanou a důstojnou, s úsměvem hledí na nás koťata, kde pod hedvábně jemnou srstí cítí rtuťovitá tělíčka plná elánu a energie, s hrdostí hledí na mladého kocoura, nejodvážnějšího z naší smečky, jehož oči se lesknou jako smaragdy, je vždy v pohybu a jeho vousy se mu ježí jako mušketýrovi… Ach, ti mušketýři. Ty nemá rád. Králova garda je již dlouho jeho nepříjemným protivníkem…

Ve chvílích oddechu si odkládá svou oficiální paruku i těžký slavnostní háv. Ostatně paruky – velké, mohutné a těžké – jsou pro naši dobu příznačné. V jedné takovéto na čas odložené paruce jsem se narodil já a můj bratr. Mamince se to zdálo jako nejvhodnější místo pro naše narození, a maminkám, i těm kočičím, se těžko něco vymlouvá… A tak jednou přišel na návštěvu k našemu pánu jeden slavný učenec, samozřejmě ve velké, husté paruce. Během rozhovoru ucítil učenec v paruce pohyb a cosi ho zaškrábalo na hlavě. Když paruku nadzvedl, vykulila se z ní dvě kočičí miminka… Zděšeně nás popadl a chtěl i s parukou vyhodit, ale tomu náš pán zabránil, inkriminovanou paruku vyměnil za jinou a ponechal si nás i paruku. Ta nám potom byla na nějaký čas ponechána jako první pelíšek, a až když jsme ji opustili, byla vyčištěna a znovu používána.

Náš pán, horlivě věřící katolík, se již dlouho snaží vymýtit – dle jeho mínění – pověrčivost a kult čarodějnictví, které dle jeho mínění poškozují zemi a čistotu víry. Ano, bohužel i jeho přičiněním hořely hranice a umíraly ženy, obviněné z čarodějnictví. Proslýchá se ale (a my tomu věříme) že mnoho koček, odsouzených na hranici spolu se svými majitelkami, souzenými při procesech s čarodějnicemi, zmizelo ještě před zahájením popravy. Tam, kde se neslitoval nad životem člověka, slitoval se nad životem zvířete…

Ano, náš pán je tvrdý a okolí ho vidí až jako necitelného a nemilosrdného člověka, který miluje kočky více než své bližní. Jeho osoba časem získala neblahou proslulost a je (i díky spisovatelům, které naše doba fascinuje) popisován v černějších barvách, než je skutečnost.

Když s láskou hledí na nás, probírá se našimi kožíšky a hladí vrnící klubíčka, jsme mu opravdu bližší než lidé. Není pravda, že nemá srdce. Když podepsal jeden z rozsudků smrti, nad kterým dlouho váhal, zaradoval se, když jej ráno nalezl roztrhaný a politý inkoustem. Pokáral sice naoko kocoura, kterého prozradily tlapky zamazané od inkoustu, ale rozsudek již neobnovil. Bral to jako zásah prozřetelnosti, která prostřednictvím malého tvorečka provedla akt milosrdenství. Zda je tato historka pravdivá, či je to jen výplod fantazie na základě dvorních klepů, to vám neprozradíme. My víme své… stejně tak jako historka s královninými přívěsky, která v podání jednoho slavného spisovatele přežila naši dobu a postavila před následující generace jeho ne zrovna příznivý obraz.

My na historky nedáme. A tak jsme žili spolu dlouho a my byli naprosto spokojení. Byť povahově i barvou kožíšků různí, prožívali jsme dny s naším pánem rádi a v poklidu. Ať již kočka Soumise, pánův miláček, či tygra připomínající Felimare, zdatný lovec krys Ludovic Krutý, Pyrame a Thisbe, dvě neodlučné společnice, které jste našli spát vždy v jednom klubíčku, Serpolet, vyhledávající každý sluneční paprsek, Rubis sur L´Ongle, který nám nenechal nikdy ani kapku mléka, když se k němu dostal před námi, či naše maminka Blanchette. I jak uhel černý Luciper a můj bráška Racan a turecká kočka Mimi–Paillon. I my další kočky, které jsme si užívaly těch blažených chvil s naším pánem.

Jak moc na nás náš pán myslí a jak nás miluje, dokazuje i to, že nám odkázal dům a tolik peněz, abychom mohli žít spokojeně a v klidu, kdyby zemřel dříve než my.

A to se bohužel také stalo…

Zde končí další příběh. Nutno dodat, že ne zřejmě ne moc šťastně. Existují dvě rozdílné verze o tom, jak to dopadlo s poslední vůlí našeho slavného neznámého. Dle té první kočky opravdu dožily své životy v jim určeném době v dostatku a pohodlí. Dle té druhé nedožily ani druhého dne po smrti jejich pána. Poslední vůle nebyla respektována a kočky byly pobity švýcarskou gardou, plnou nenávisti k jejich pánovi jako odplata za čarodějnické procesy a další způsobená příkoří… jako kdyby za to ty kočky mohly.

Srdce raději věří první verzi, ale rozum bohužel tvrdí opak… Nebyl by to první ani poslední případ, kdy nevinné zvíře pykalo za hříchy lidí.

Nesmíme však zapomenout na naši hru. Jestlipak jste poznali, který slavný člověk tolik miloval svých 14 koček? Zřejmě ano, a pak vám již jen chybí jméno kocourka, který se spolu s bráškou Racanem narodil v té slavné paruce. A nápovědu? Tu už přece nepotřebujete, jste ostřílení hádači, ne?

Přeji vám úspěch v pátrání a těším se na další setkání.

Vaše Shirocco

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama