Ze všech lásek nejupřímnější je láska k jídlu

Ahoj kočkomilci,

dnešní článek se ani nemůže jmenovat jinak (mimochodem, autorem citátu je George Bernard Shaw). Každá rodina má něco, co ji spojuje. Výlety na hrady, zámky, do parků, rybaření, kola a mnoho dalšího. U nás je to koníček ve smyslu jídla.

Milujeme jídlo, tedy dobré jídlo. Těší nás vařit, protože čas strávený v kuchyni bereme jako společenskou událost. Hodiny dokážeme debatovat o našich zamilovaných jídlech a největší svátek je jít do restaurace. A ten okamžik, kdy si všechno nanosíme k sobě a dáme se do toho, je pro nás přímo magický.

Logické tedy je, že tuto vášeň zdědily i všechna naše zvířata. Někdo má sice tolik koček taky, ale žroutem je jen jedna z nich. U nás jsou labužníci všichni. Nejsou ale ani nijak rozmazlení a poctivě sní všechno, co se jim naservíruje.

Až tedy na doplňky stravy. Pokud by někdo viděl, jakým stylem podávám řasu a rybí tuk, pošle na mě sociálku. Toto jsou dvě věci, co kočky samotné prostě nepozřou a zároveň to má tak silný odér, že skrýt to někde v jídle je běh na dlouhou trať. U řasy jsem tedy vymyslela svůj způsob s máslem. Prostě vyrobím bylinkové máslo, vytvořím malé kuličky a ty jim strkám po(s)tupně do tlamky. Občas to připomíná krmení husího hejna.

Rybí tuk, respektive lososový olej, jsem vyřešila malou lžičkou. Protože denní dávka je právě malá lžička, postupuju jako při podávání prášku. Chytnu za krk a lžičkou vliju na jazyk. Toto kupodivu zase tak hrozné asi nebude, protože mě nenávidí všichni asi jen půl minuty. Ryby se u nás normálně jí.

Láska k jídlu může být někdy ale i katastrofou. Katastrofou pro nás, co bychom se třeba chtěli někdy v klidu najíst. Zcela běžně nám někdo (Flekouš) sahá do talíře nebo stahuje všechno z vidličky. Pokud to máme my v talířích, tak obecně nezáleží na tom, co to je. Samozřejmě, maso si musíme chránit nejvíc, ale běžně se loví zelenina nebo vytahují špagety. Já jsem zlý policajt, ale muž změkl a dělí se. Za dobrotu je tedy při každém jídle obsypán diváky, se kterými se musí spravedlivě dělit. Třeba o kukuřici.

Ani pečivo není v klidu. Onehdy se Pláma prokousal přes sáček k rohlíku a celý ho ožižlal. Plameňák na rohlících a pečivu několik měsíců žil (a taky kvůli tomu má dnes alergii na větší množství pšenice), tudíž má vepsáno, že pokud vidí rohlík, musí ho okamžitě sežrat.

Ačkoli Sazina miluje okurky a ostatní vařenou zeleninu si dají jako dobrotu všichni, tak co se neosvědčilo, byly olivy. Těšila jsem se, že se na ně bude stát fronta, ale nakonec jsem je (jako ty olivy, ne kočky) musela sníst já.

Další z úchylek je na syrové brambory. Při loupání brambor mají někteří tendence lovit slupky ještě ze škrabky. Pokud otevírám plechovku s hráškem, tak mi dvě kočky šplhají nedočkavě po nohavici a další už stojí na lince a nastavují dráp jako harpunu.

Nikdy se u nás nesmí nechat na stole ani třeba koláč nebo něco bábovkoidního. Všechno je okamžitě znárodněno, odtáhnuto, uloupeno nebo při nejmenším ohryzáno. Posypat něco cukrem? Za chvíli je slyšet škrábání, jak to Vločkoule čistí jazykem. A to kočky prý nemají sladkou chuť!

Maso se u nás sní všechno, ale jen pokud je dostatečně čerstvé. Respektive pánská část sežere všechno, protože to jsou popelnice, ale dámy, pokud je maso vytažené delší dobu, tak se ofrní.

Nejvíc u nás frčí lehká masa. Nejradši mají kuřecí, králičí nebo krůtí. Vnitřnosti mají rádi zrovna tak. Největší rvačka je ale vždycky o jakákoliv srdíčka nebo třeba krky.

Největší fronty jsou ale na to, co se pro ně přímo dělá. Na začátku vaření jsem takový úspěch ani nečekala. Onehdy se Flekouš už ani nenamáhal vylizovat misky a spořádaně seděl před troubou a čekal, až se to pro ně(j) upeče. Zjistila jsem ale, že větší úspěch mají dobroty tepelně zpracované, případně něco syrového zalitého v rosolu. O syrové je tlačenice menší. Zas na druhou stranu to pečené, vařené, dušené prostě lépe voní, takže to má na to asi velký vliv.

Když si tak zpětně říkám, co vlastně chutnalo nejvíc, tak největším favoritem byly zatím velikonoční vajíčka. Na těch se ukázalo, že naše kočky jsou absolutní gurmáni. Zároveň tím udělaly radost i mně, protože jsem se přestala bát experimentovat.

V principu ale platí to, co jsem psala na začátku. Sice všichni máme rádi dobré jídlo, ale nejsme vybíraví. Za to jsem moc vděčná, protože mít zvířata, co se v jídle dloubou, to by mi asi šiblo.

U nás prostě zbytky nehrozí...

Příští týden bude opět videoblog, kde vám ukážu, jak probíhala montáž sítí a jak jsme spokojení.

Tak zatím ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



4 komentáře Warning: Division by zero in /DISK2/WWW/modrykocour.cz/www/subs/right-kdojsem.php on line 19

Reklama