V kočičí kavárně, díl třetí: CoffeeCat, Olomouc

V Olomouci jsem navštívila i druhou kočičí kavárnu, CoffeeCat. Leží na té samé ulici jako Kocourkov, jen vlastně přesně na opačné straně, tedy na Vídeňské 20.

Je tedy zase blízko centra, nejbližší zastávka tramvaje je asi Tržnice. Kavárna se nachází v krásných prostorách, tentokrát v patře. Už po schodech vás doprovází kočky, byť jen namalované. Na dveřích kavárny je pak spousta upozornění. Ty jsou zaměřené spíš na malé děti.

Když jsem vešla, uhodila mě do očí růžová. Kavárna vypadá od pohledu moderně a bude ideální pro toho, kdo má rád opravdu klasický styl kaváren (aspoň takto si ho já představuju).

Přišla jsem tam ve dvanáct a při pohledu na první spící kočku mi došlo, že jsem zjevně zase trefila čas siesty. Usadila jsem se ke stolečku v rohu, hned vedle velkého škrabadla. Toto místo nakonec nebylo ideálním výběrem, protože kočky spaly na druhé straně místnosti. Nejčastěji spí zjevně na oknech, kde mají pelíšky nebo polštářky.

Milé bylo, že když jsem dosedla, tak mě zbystřila jedna spící kočka (vlastně jediná na „mé“ straně) a začala urputně mňoukat, jakoby se vítala se starou známou. Okamžitě mi i hupla na klín a mazlila se. Nevím, jestli si mě s někým spletla nebo jsem jí byla sympatická, ale potěšilo mě to. Byla jsem tedy natěšená na ostatní, ale svoje štěstí jsem si zjevně vybrala hned v začátku. Do konce si mě pak už žádná číča nevšimla.

Na stole najdete opět pravidla, jak se zde chovat, a jídelní lístek. Hledala jsem nějaké info o kočkách, co tu jsou, ale nenašla jsem. Tak nevím, jestli jsem nehledala špatně.

Slečna obsluhující přišla hned a musím říct, že obě slečny byly velice sympatické. Protentokrát jsem si objednala Matcha latte. Mimochodem, velmi mě potěšila nabídka nápojového lístku, ten byl opravdu pestrý. Nápoj jsem dostala za chvíli, žádné velké čekání, které jsem vyčetla na recenzích. Hned se mě také slečna ptala, jestli si k tomu nedám nějaký dortík. Ten jsem si dala až v druhé části mého „pobytu“. Respektive ne dortík, ale tiramisu (jedno z nejlepších, co jsem v kavárnách měla) a k tomu, netypicky v kavárně – zelené pivo. To chvíli trvalo, než se doneslo, ale slečna se omlouvala, že to dnes strašně pění. Jako pivař jsem to pochopila. K Matcha latte jsem dostala i cukříky s logem kavárny a moc mě potěšilo, že to byl cukr třtinový.

Kavárna je krásná, vzdušná, oddělená na dvě místnosti (ta první je větší, klidně by si někdo nemusel všimnout, že je v kočičí kavárně, odpočívadla jsou v rozích a u baru pelíšky; druhá je víc intimní a je zde více věcí pro kočky), obsluha super a nabídka taky. Tak co to kazí? Lidi. Jak jsem naznačila, hodně jsem studovala recenze a psychicky se připravila na děti (kterých je tam prý plno), které budou kočky dloubat a tahat. Nevím, jestli jsem měla štěstí na děti nebo lidi přehánějí, ale děcka spíš kočky hladila, nijak nelítala, neřvala. Jen jednou jsem viděla, že chtěl klučina kočku vzít do náručí, ale byl hned upozorněn paní (o které jsem později zjistila, že je majitelka), že to nemá dělat. Kluk hned poslechl. Na co se ale připravte je to, že děcka chodí mezi stoly a kontrolují, jestli jsou kočky v pelíšcích. Já mám hodně ráda svůj osobní prostor, takže mi to nebylo úplně příjemné.

Větší problém jsem ale viděla v nevychovaných dospělých. Na ty jsem si měla připravit nervy. Moje sousedky kočky lovily po místnosti, zákazy a doporučení považovaly za přehnané a ignorovaly je. A k tomu ty blbé kecy. Se slečnou, která obsluhovala, jsem se chvíli bavila o tom, že to musí být s lidmi těžké, když to vidím kolem sebe. A slečna jen řekla, že to je problém většiny kaváren, nejen kočičí. Taky pravda.

Ale abych nekřivdila všem, tak jsem narazila i na pár, co se na mě usmívali, když jsem občas něco vyfotila, a jedna paní se nechala s kočičkou i zvěčnit (a popřála mi, ať se mi dobře píše). Ti to vyvážili.

Nevím, jestli jsem měla štěstí na paní majitelku, nebo ta se v prostorách svojí kavárny pohybuje často, každopádně seděla kousek ode mě, a tak jsem chvíli odposlouchávala hovor s jejím hostem. Majitelka je od pohledu energická žena a mile mě překvapilo, že se angažuje i v útulkových věcech. Někdo by to mohl hodnotit negativně, ale občas si vytipovala hosty, kterých se ptala, jestli nechtějí podepsat petici ohledně nového kočičího útulku v Olomouci.

Hosté jsou tu různorodí. Od dětí s rodiči po starší věk, také jsem viděla vlastně poprvé v kočičí kavárně cizince. Tato kavárna je určitě hlučnější než druhá olomoucká a taky je tu asi větší nával. V pozdějších odpoledních hodinách doporučuju rezervaci.

Trošku mě mrzelo, že i když se, sem tam, některá kočka probudila, tak prostě jen tak ke mně nepřišla. Důvod byl ten, že ji začal okamžitě někdo lovit. A já nejsem na takové chování zvyklá, kočka musí chtít (a tady bylo vyloženě vidět, že kočky byly takovým chováním otrávené) přijít. Popravdě jsem se čičin ani nedopočítala, a tak mi zůstává tajemstvím, kolik jich tam vlastně je. Někde jsem se dočetla, že asi šest. Jinak kočičky jsou pěkné a čisté. Ač jsem je blízko viděla jen při focení.

Klasicky – toalety se nachází na chodbě, jsou uklizené a čisté.

Do této kavárny se vrátím, až budu mít „oficiálnější“ náladu. Bližší je mi přece jen Kocourkov.

Další informace

Kavárna na Facebooku
Internetové stránky kavárny

Tagy ?

kočičí kavárnarecenzereportáž

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



5 komentářů

Reklama