Sibiřská kočka

2. června 2015  |  Hana Kadlecová, Alena Rusková  |  38 475x / 5x

Dospělá sibiřská kočka, klasické zbarvení

„Kocourku můj. Kocourku zlatý, kožíšku chlupatý. Jsi jak peklo černý, služebník můj věrný, teď mě musíš pomoci. Víš, kam vede tvá cesta, Ivanova nevěsta ať se na smrt přichystá! Ale to mám radost...“

Pamatujete? Úžasná ruská pohádka s dokonalým českým dabingem – Mrazík. A díky ní zná sibiřskou kočku alespoň od vidění naprostá většina českého národa. Černého Mourka, který ztvárnil v této pohádce roli kocoura po boku čarodějnice, můžeme považovat za jednoho z předků sibiřských kočiček.

Kde se vzala?

Plemeno ve své moderní podobě je velmi mladé. První exempláře byly do Evropy dovezeny v roce 1987 a FIFe ho uznala až v roce 1998, o jeho původu se však vedou stále diskuze. Už název plemene je zavádějící: SIBIŘSKÁ kočka. Plemeno nepochází ze Sibiře. Většina zakladatelů pochází z okolí Moskvy a St. Petěrburgu. Sibiřská kočka není vysloveně přírodní plemeno, nepřišla k lidem z lesů, naopak, do ruských lesů přišla s lidmi. Byla vyšlechtěna z mohutných polodivokých koček žijících u lidských obydlí, s občasným přilitím krve jiných plemen v začátcích chovu (ať už plánovaně nebo při odchytu pouličních typově odpovídajících potencionálně chovných jedinců s neznámým původem).

Iason, sibiřská kočka

Nevskaja maskaradnaja

Něvská maškaráda – takto poetický název dostala sibiřská kočka s akromelanickými odznaky, tzv. colorpoint zbarvení. Toto zbarvení způsobuje gen, který barvu vytlačuje do koncových částí těla. Laik si tedy snadno může sibiřskou kočičku v něvském kožíšku splést s plemenem ragdoll nebo svatá birma, nicméně něvky se od těchto plemen odlišují v mnoha znacích, ať už povahou, tvarem těla či kvalitou srsti. Něvy se objevovaly v chovu od prvopočátku zájmového chovu sibiřských kočiček a ve FIFe jsou uznány jako sesterské plemeno sibiřských koček. V naprosté většině mezinárodních felinologických organizací jsou však řazeny, chovány a vystavovány jako barevná varieta sibiřské kočky.

Barvy

Při šlechtění sibiřských koček zpočátku nebyla barva důležitá, proto je jejich barevná škála opravdu pestrá. Zakázané jsou pouze „moderní“ barvy, které nikdy nebyly v genofondu zakladatelů a jejichž přítomnost skutečně svědčí o meziplemenném křížení. Jedná se o barvu čokoládovou a skořicovou a jejich světlé varianty lila a plavá. Až v poslední době se objevují chovy specializované na různé barvy, kresby apod. a krása sibiřského kožíšku získává další rozměr. Tím hlavní v chovu sibiřských koček je však něco jiného – je to typ, povaha a zdraví.

Kotě něvské maškarády, 5 týdnů

Dospělá sibiřská kočka v něvském zbarvení

Dospělý sibiřský kocour v něvském zbarvení

Černá sibiřská kočka

Dospělá černá sibiřská kočka

Rovnováha a vyváženost v každém chloupku

Typ, tedy celková stavba těla, je takový, aby kočka byla sama schopná přežít na ruském venkově – zimu, nástrahy přírody i nástrahy soužití s člověkem. Sibiřky jsou středně velké (kocouři v průměru 6 – 7 kg, kočičky 4 – 5 kg), mohutné kočky, silné a obratné, inteligentní a společenské, odolné, zdravé, chlupaté a krásné. Hlavním kritériem krásy sibiřek je vyváženost všech proporcí, jejich harmonie. Sibiřky nemají žádný extrémní znak, jsou vzhledově nejpodobnější kočce divoké (Felis silvestris), kterou k dokonalosti vyšlechtila sama příroda. Všechny linie hlavy jsou zaoblené, nenajdeme zde žádnou rovnou linku nebo ostrý úhel. Hlava je široká – široký nos, široké lícní kosti, široce posazené uši i oči. Oči jsou uloženy vodorovně, jsou oválné, jasné a určují celý výraz kočky. Ten působí klidně a královsky sebejistě. Oči mohou mít jakoukoliv barvu, preferovaná je sytě zelená a u něv sytě modrá. Uši mívají „rysí“ štětičky. Za hlavou následuje krátký silný krk, v zimním období s bohatým límcem. Tělesný rámec je mírně obdélníkový s důrazem na mohutnost a pružnost (kočka nesmí působit lehce a křehce ani těžkopádně). Nohy mají silné kosti a tlapky vypadají jako v chlupatých papučkách – o 2 čísla větší než celá kočka a s dlouhými chlupy mezi prsty. Ocas nesmí být příliš krátký, měl by dosahovat alespoň k lopatce, a je velice bohatě osrstěn. Srst sibiřek má kratší hustou podsadu a tvrdé dlouhé krycí chlupy. Je ale výrazný rozdíl mezi zimní a letní srstí, jak v hustotě, tak v délce – klidně 5 cm na těle a v límci i víc!

Dospělá sibiřská kočka v klasickém divokém zbarvení

Povaha

Povaha sibiřských koček je v podstatě „univerzální“. Sibiřské kočky jsou obvykle společenské, bezproblémové bývá soužití s dětmi, psy, dalšími kočkami i jinými zvířátky. Sibiřky berou domácí návštěvy jako vítané zpestření, jsou zvědavé a učenlivé, aniž by byly extrémně upovídané či neustále dotěrné. Své vztahové osobě dávají najevo svou náklonnost velmi intenzivně. Přes svůj přírodní vzhled jsou to 100% kočky domácí a mohou být chovány trvale v bytě bez přístupu ven, i když s pobytem venku také nemají žádný problém. Je třeba si uvědomit, že byť jsou fyzicky schopné velmi dobře venku fungovat, pro jejich psychickou pohodu je neustálý úzký kontakt s rodinou nezbytný. Sibiřské kočky zkrátka nejsou samotáři, a pokud někdo už dopředu ví, že bude kočička dlouho zůstávat samotná, je lepší jí pořídit parťáka na hraní.

Opečovávané sibiřské kotě

Zdraví

Zdraví sibiřských koček je většinou velmi dobré a jejich majitelé s nimi navštěvují veterinárního lékaře obvykle pouze za účelem očkování. Přesto se i u sibiřských koček, stejně jako u jiných plemen, můžeme setkat s několika geneticky podmíněnými onemocněními. Jednou z nich je HCM, hypertrofická kardiomyopatie, která není zdaleka jen doménou sibiřských koček, ale patří k těm nejzákeřnějším. Jelikož geneticky prozatím není možné sibiřské kočičky testovat, tak zodpovědní chovatelé svá zvířata testují alespoň sonografickým vyšetřením. Obdobná situace je u dalšího onemocnění, se kterým se u tohoto plemene můžeme čas od času setkat – PKD (polycystické onemocnění ledvin). Dědičnost PKD je však mnohem jednodušší než u HCM, a tak se PKD již vyskytuje opravdu spíše vzácně. Prací a snahou chovatelů a vyřazováním problémových či pozitivních sibiřských koček z chovu se ale daří výskyt i projevy těchto onemocnění „mírnit“ a tudíž obvykle nedosahují takové razance jako u jiných plemen, která např. již v brzkém věku na tyto nemoci umírají. Obecně lze tedy říci, že sibiřská kočka patří ke zdravým plemenům.

Na závěr

Co říci na závěr? Pokud toužíte po příjemném společníkovi, který vás bude provázet po dlouhou dobu, je třeba zvolit koťátko od zodpovědného chovatele, který své kočičky testuje a pečlivě vybírá své chovné jedince. Za roztomilým kukučem vašeho budoucího člena rodiny se mnohdy skrývá více chovatelské práce, než byste čekali, nejen promyšlená kombinace linií rodičů a studium rodokmenů hluboko do historie, ale zároveň diskuze o nových poznatcích s jinými chovateli i veterinárními lékaři. Platí to pro chovy, kde je o kočičky postaráno po všech stránkách, a pro chovatele, kteří jednají narovinu a nebojí se ukázat, jak to u nich chodí. Nestačí tituly, pro šťastný život je kočka nepotřebuje. Potřebuje být zdravá, což dokládají protokoly o veterinárním vyšetření. Potřebuje být psychicky vyrovnaná a opečovávaná, což nejlépe uvidíte v jejím domově. Všechno dobré, ale i to špatné od svého chovatele si totiž kočička odnese i k Vám! Výběr správného chovatele je alfou a omegou spokojeného života s vaší kočičkou.

Kotě sibiřské kočky, 3 týdny

Želvovinové kotě sibiřské kočky, 7 týdnů

Kotě sibiřské kočky, 3 měsíce

Text a fotky Hana Kadlecová, chovatelská stanice De Lourdes*CZ
a Alena Rusková, chovatelská stanice Regio Boreas*CZ.

Sdílejte!  |  O sdílení

Ludmila Vostrá  13. listopadu 2019 19:32

Sice nejsem věřící, ale musím říci: ZAPLAŤ PÁNBŮCH, ŽE JE TO ZASE NEZPOTVOŘENÁ, KRÁSNÁ a ROZTOMILÁ KOČIČKA!
Už mám dost lidí, kteří pro prachy(nebo problematickou slávu) dělají z tak krásných, roztomilých, chytrých a přítulných tvorečků různě zpotvořené zrůdičky nad kterými se mi lítostí svírá srdce!!!
Tyto jsou zase kouzelné a kdyby byly opravdu bez geneticky podmíněných onemocnění- chovatelé - DÍKY, DÍKY,DÍKY!!!!!!