Vášnivá historie (díl 50.)

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 50.

Vášnivá historie

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

„Už se probírá,“ řekl čísi vlídný hlas.

„Ano, věděl jsem, že šantový sprej zabere,“ řekl čísi pevný hlas.

„Věděla jsem to hned, že přivléci do domu kostru není dobrý nápad,“ řekl čísi rozzlobený hlas.

Bettyana, stále ještě napůl v mdlobách, pootevřela oči. V mlze spatřila ustaraný výraz Debbiagros, odborně vážný výraz doktora Gina a velmi nesouhlasný výraz Missariny. Po chvilce spatřila také lehce provinilé výrazy Lassality a Milcháveze, kteří se choulili za cennou trofejí, kterou se jim podařilo vyloudit v mňuzeu na řediteli Piškotatosovi s odůvodněním, že budou studovat mňaunatomii.

Bettyana pochopila, že kostlivec, sunoucí se zvolna vstupními dveřmi do haly, je jen jeden z dalších rozmarů mladých Chlupézů. Na okamžik se zastyděla, že svým úlekem, křikem a omdlením všechny vyděsila a způsobila rozruch. Stále ještě byla vyděšená a slabá. Ležela na sofa, na které ji položili, a snažila se upravit svůj naježený kožíšek. Byla ve velkých rozpacích, že ji všichni vidí neupravenou a v situaci pro dámu tak nevhodné.

Otci Amadeovi její rozpaky neušly a aby ji rozptýlil, začal vyprávět o exemplářích, které na výstavě viděli. Všichni pozorně naslouchali a bylo vidět, že i v nich výstava zanechala nezapomenutelné dojmy. Nadšeni byli zejména ti, kteří v pečlivě střežených vitrínách objevili památky svých přímých předků. Missarina s dojetím vzpomínala na třetí dráp pravé přední tlapy svého praprapradědečka, doktor Ginos v duchu viděl část ucha svého prapraprastrýčka, tu část, která jako jediná zbyla po pokusu prapraprastrýčka léčit jednoho z domorodých šamanů. Sourozenci Jančézovi byli nadšeni exponátem tří modrých fousků jejich prapratetičky.

Brzy se v hale nesly hlasy, vzpomínající na předky a chlubící se dlouhými, složitými rodokmeny. Halou domu Chlupézů procházela velkolepá historie udatných statných urozenců a půvabných našlechtěných urozenkyň. Barbarella a Dorchita zdůraznily, že v černém erbu jejich rodu byla vždy zlatá postel, Maxavéz Hazardéz vypočítal dlouhou řadu svých předků, z nichž pouze jediný nebyl hazardním hráčem a díky snahám živit se prací skončil chudý a osamělý, což Maxavéz uvedl jako odstrašující příklad. Charontéz radostně odpovídal na otázky přítomných, které zajímalo, kolik pokolení jeho rodu mělo právo užívat hrdé rodové jméno Los Nekožichos. Hrdě se ke svým předkům hlásily také Stephanie Los Sykorkos a Pepita Los Nesykorkos, ovšem opět se nemohly shodnout, patří-li do jejich erbu opeřený symbol jména či nikoliv.

Fanfanos Blue Habesos všechny zaujal vyprávěním o svých exotických předcích, kterým v žilách kolovala přírodní divoká krev. Lea los Terros Houzevickos zase poodhalila dlouhou řadu zvláště elegantních, na světových molech a předváděcích pódiích excelujících mňaunekýnů a mňoudelů.

Živou, chvílemi trochu nepřehlednou debatu sice nenápadně, ale o to pečlivěji sledovali Maximosos de Sluncianos a Rubbysianta de Princess. Maximosos se dokonce několikrát podrbal za uchem... a pouze velmi dobrý pozorovatel mohl postřehnout, že nejde o prosté podrbání, ale že si Maximosos cosi za ucho zapisuje. O svých předcích skromně pomlčel také otec Amadeos a také don Bertrandos, stále ještě hostem domu Chlupézů, prohodil pouze cosi neurčitého.

V bystré upovídané smršti si nikdo nepomšiml Abbygaility, která tiše naslouchala, skryta za listy palmy. Posléze ani nevyčkala konce hovoru a smutně, se sklopenou hlavou, vyšla po schodech, aby se vydala do svého skromně zařízeného pokojíku. Usedla na své lože a zašmátrala tlapkou pod polštářem. V její tlapce se objevil zlatý medailon. Dívala se na něj, dívala se na svůj obrázek z doby, kdy byla malým, nevinným kotětem. Hlavou jí vířily otázky, které splývaly v jedinou: „Kdo jsem? Odkud pocházím? Kdo jsou mí předkové? Proč všichni ví, odkud jsou a kým jsou, a jen já to nevím? Proč mám jen tento medailonek, o němž nevím, komu patřil... kdo u sebe nosil můj obrázek? Kdo ho mohl ztratit tam, na požářišti? Proč jsem sama a neznám... nevím, kdo jsem?“

Abbygailita si ani ve svém smutnění neuvědomila, že své otázky mimoděk vyslovuje nahlas.

A Abbygailita si ve svém smutnění neuvědomila, že v rozrušení nechala pootevřené dveře.

A Abbygailita si ve svém smutnění nepovšimla, že za dveřmi se zastavily čísi kroky... kroky osmi tlapek...

A neslyšela ani, jak jemný, ale přesto rozhodný hlas řekl: „Ale? Zdá se, že náš zdejší pobyt nebude odpočinkový... mňaugente , myslím, že tu máme k řešení další případ!“

A druhý, obezřetný a skrytě nadšený hlas odpověděl: „Máš pravdu, mňaugentko! Nudit se nebudeme! Zase jsme na stopě. Ale nezapomínejme, že jsme tu inkognito, takže dodržujme naše heslo: Hlavně nenápadně!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama