Vášnivé kvíl... zpívání (54. díl)

Blue Cat Television uvádí nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 54.

Vášnivé kvíl... zpívání

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

„Je jakáááá je,
ani černá, ani modřééénaaa,
nemám právě paměť na jmééénaaa,
tak jí říkám Lásko máááá...
nejsi skvost a nejsi zlááá,
jsi jen jiná, než chci jáááá-áá-ááá
Je jakáááá jeee,
tak mi náhle padla do klína,
ani mourek, ani zrzína,
někdy tak a jindy takovááááá...ááá...á“

Halou Chlupézů se hlasitě rozléhala známá melodie. Kdesi v prvním patře se ozvalo prásknutí dveří, rychlý běh jemných tlapek... a na schodech se objevila rozčilená Lea los Terros Houzevickos.

„Kdo... kdo zrovna teď pouští hudbu?? Ruší nás to, nacvičujeme!!“ zvolala rozčileně dolů do haly.

Vzápětí se dočkala odpovědi: „Tady nikdo nic nepouští, opravdu!!“ ujistila jí Lassalita.

Lea se trošku zmateně vrátila do společenského salonu, kde již stály v různých koutech všechny dámy, připravené vstoupit do světa elegance a předvádění. Lea se okamžitě ujala slova: „Takže, milé dámy, již jsem nám zařídila klid, abychom se mohly soustředit... tak prosím, prosím, hezky do řady, tááák, to je ono, hezky vznosně, hrdě... Nyní povytáhneme hlavy, jemně protáhneme tělo, napneme tlapky... vaše chvostné ozdoby prosím stočit do elegantní křivky... stočit, ne zauzlovat, slečno Dorchito... tak, to je ono... Teď pozor, svůdně zaostříme oči, aby neodolatelně blýskaly... napružíme vousky... a můžeme pomalu, ladně...“

„Moje tlapičky jsou jako ze zlata,
když je mám,
připadám si hrozně bohatá,
ty si vezmu jen
a už mažu ven
než mi mamá zase zarach dááááá...“

Všem dámám splihly fousky, povolila napnutá těla a chvosty padly k zemi. Hlavy všech se otočily ke dveřím, kterými do salonu vtrhla písnička, kvílená radostným hláskem.

Lea okamžitě vyběhla: „Tak co jsem prosím říkala o tom pouštění hudby?? Nás to velmi ruší!! Prosím trochu ohledů!! Mňoudeling je vážná věc.“

Z hloubi haly se jí dostalo uklidňující odpovědi Milchávezova hlásku: „Leo, tady opravdu nikdo nic nepouští... to bych o tom musel něco vědět!!“

Lea rozpačitě pokývla hlavou a vydala se zpět do salonu. Řada budoucích mňoudelek se po jejím návratu jako na povel narovnala, v prostoru zazářily zdvižené hlavy, elegantní postoje a ladně, umně nakroucené ocásky. Ze všech sálala netrpělivost.

Lea je spokojeně přehlédla: „Tak se mi to líbí, mé dámy... a nyní, soustředíme se, vykročíme lehce levou... levou, Bettyano, ne pravou... která je levá... áááno, to je ona... takže, dámy, levou přední, pravou zadní, pravou přední, levou zadní... a našlapujeme, vznášíme se... a vlníme se... a snažíme se, chci totiž požádat drahou Missarinu, aby uspořádala módní přehlídku... předvedeme naše krásné mňoutfity...“

Tímto oznámením značně narušila plavné, vznosné kroužení všech mňoudelek kolem salonu, protože okamžitě začaly nadšeně vrkat a vzdychat a vykřikovat radostí nad báječným nápadem.

„Chytila jsem na pasece myšičku,
utíkala jenom malou chviličku,
zůstane se mnou a já s ní,
pohraju si a pak ji s chutí s ním,
s velkou chutí sním...“

Lea se vrhla po zvuku písně... Ještě nebyla ani u zábradlí schodiště a už slyšela dvojhlasné uklidňování: „Tady nikdo nic nepouští... vůbec... ani malinkooo.“

Lea se vrátila do salonu a všechny přítomné na ni obrátily oči, plné očekávání. Kdo je pořád ruší?? Lea oznámila, že asi mají všichni halucinace... přeludy... slyší hudbu, kterou nikdo nepouští...

Barbarella se právě nadechla k návrhu, že by po náročném nácviku neškodila svačinka po ní lehký spánek, když do salonu vpadla velmi hlasitá, nepřeslechnutelná melodie.

„Mňoukám ráád a je to na mně doufám znát,
mňoukám rád a chci tím trochu štěstí dát,
častokrát, když celý dům jde v šoku spát,
mňouky štěstí já slyším ve svém hrdle znít a hrááát.“

Lea rozčileně vylítla ze salonu: „Ale to už je vrchol!! Jak to, že nikdo nic nepouští, když pořád pouští?? Já už rozčilením pouštím chlupy!! Tady se nedá pracovat!! Kdo ohrožuje naši módní šou??“

A z haly se k ní nesly dva nevinné, veselé hlásky: „Ale Leo, tady opravdu opravdu, na naší duši, na myší uši, na kočičí svědomí, nikdo nic nepouští!! To jenom my si zpíváme!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama