Vášnivé víření (Chlupézové, díl 57.)
9. března 2009 |
Azuros Kocouřéz |
5 880x / 1x
Blue Cat Television uvádí nekonečnou kočkonovelu
Vášnivé prokletí rodu Chlupézů
Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz
Díl 57.
Vášnivé víření
„Já se vznááááším, já si létááám,
nadzvukovou rychlostí,“
kvílela vesele Lassalita a svištěla s rozmarnými poskoky chodbou. Jen co za ní zapadly dveře společenského salonku, rozrazily se v chodbě jiné dveře a vyrazil z nich neméně rozveselený Milchávez. Také on rychle prchal do salonku. Abbygalita, která právě vycházela z budoáru madam Missariny, z něj zahlédla už jen kousek mizejícího ocasu.
V salonku končila další ze zkoušek na velkou modní šou. Lea los Terros Houzevickos očima pokárala Lassalitu a Milcháveze a zjevně nechápala, co je příčinou jejich dobré nálady. Chillito se znepokojením sledoval výrazy svých sourozenců a pomyslel si, že takhle se dívají pokaždé, když provedou nějakou nepředvídatelnou skočkopičinu. Tázavě pohlédl na Lassalitu, ta ovšem okamžitě nasadila nevinný, bezelstný výraz.
Lea los Terros Houzevickos zatím hodnotila průběh zkoušky: „Dámy, vás musím pochválit... vaše otočky i procházení po molu již začínají být na úrovni. Pánové, vás bych ještě prosila o lepší kočordinaci pohybů a také Goliasiantos a Bertrandos by měli přidat na basovějších tónech... to musí jít z hloubi hrudi... a když při zpěvu synchronizovaně máváte chvosty, tak prosím větší výkyvy... musí to být elegantní křivky, vlny... musí to rozvířit vzduch!!“
Goliasiantos sledoval Leu velmi pozorně a hned si větší výkyv vyzkoušel... bohužel netušil, že výkyv zbrzdí stará, vzácná váza s tančícími siluetami kočičích božstev. Třesk, který se mu rozlehl za zády, ho donutil k bystrému výskoku. Otočil se a rozpačitě pozoroval hromádku střepů. Bertrandos potlačil uchechtnutí a pro jistotu se vyhoupl nahoru na garnýž, s odůvodněním, že tam lépe dohlédne na to, aby byly všechny střepy uklizeny. Goliasiantos vydal výmluvný zvuk a Lea vyjekla nadšením: „ANO!! To bylo ono!! Takové hluboké zabasování potřebujeme!!“
Barbarella jí skočila do řeči: „Jediné, co potřebujeme, je okamžitý odpočinek... jsem z toho vlnění a nakroucání celá zmožená. Nevím, jak vy, ale my si jdeme s Dorchitou lehnout!“ A velmi pomalu, ale hrdě vykráčela ze salonku. Dorchita ji následovala. Uprostřed chodby se Barbarella mlsně oblízla a k Dorchitě prohodila, že pokud ví, mohly by v jídelně být ještě ty báječné myší paštičky, které zbyly od svačiny, a že půjde zjistit, kolik jich zbylo. Dorchitu paštičky nelákaly, zamířila k svému pokoji.
Už od dveří viděla, že na intarzovaném mňauhagonovém stolku leží jakási obálka. Překvapeně ji zdvihla a viděla, že je na ní napsáno její jméno... Velectěná slečna Dorchita, v domě Chlupézů. Netrpělivě roztrhla obálku... velkýma, udivenýma očima se vnořila do slov... náhle se zapotácela, přitiskla obálku k srdci a hluboce, teskně povzdechla: „Ach, ach... splnil se můj sen... nezůstal netečný k mé touze, k volání mého srdce... a snad, zdá se, opětuje mé city... achch“.
Barbarella právě s uspokojeně nasyceným výrazem procházela chodbou. V tlamce zálibně převalovala poslední lahodné sousto paštičky a už, už se viděla na měkkém lůžku.
„Jupíííííjaaaééééjjjj!!“ ozvalo se radostné zavřísknutí.
Barbarella zděšeně vyprskla kousky paštiky.
„Napsal mi, napsal mi, věděla jsem to, že mu nejsem lhostejná, jupííí!“
Barbarella vyjeveně pohlédla na dveře Bettyanina pokoje, za kterými se ozývalo radostné jásání a podle dupotu tlapek i křepčení.
Barbarella znechuceně zavrtěla hlavou a s lítostí pohlédla na rozprsknutou paštiku: „Taková škoda,“ zalitovala. Pak se zvolna sunula chodbou dál, za vidinou lůžka, spánku...
Několik vteřin poté procházel chodbou také otec Amadeos. Překvapeně se díval na části paštiky, které se na zlatavém koberci nevábně vyjímaly.
„Takové plýtvání!! Pomyslím-li na to, kolik jedinců našeho druhu v chudých zemích hladoví... ó, Mňau Díoz, neztrestej svým hněvem mrhání potravou... neb nevědí oni, jaký hřích tímto činí... a dovol mi, abych jejich hříchy před tebou zmírnil modlitbou...“
Poslední slova již otec Amadeos pronášel ve svém pokoji a chystal se pokorně sepnout tlapy a vztáhnout je k nejvyššímu... když tu se za ním ozval přísný, nesmlouvavý hlas: „A jak chcete pak zmírnit své hříchy, otče??“
Pokračování příště
| O sdílení
tasma 9. března 2009 15:34
To jsem zvědavá, jakou temnou minulost otec Amadeos skrývá ! =o))
adelnik 9. března 2009 8:03
Amísi, jsi velmi vážený důstojný otec, navrhuji za každý hřích odsloužit jednu mši...
beta.1 9. března 2009 0:10
Jejej,Dorchita tajně někoho miluje?A kdopak napsal Bettyaně,že by Frankito?Je mi líto otce Amadea,bude platit za staré hříchy?to je snad promlčené!
Evo stůl je nádherný, docela by se mi tady vyjímal:-))))
Sylvie 9. března 2009 0:07
Ty jooooooo, to by se melo zacit natacet ;-))) hezke.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Reklama
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.
Přitlapkovat se
