Jak jsme se k sobě dostali, aneb s kočky nejsou žerty a jak to vyšlo až napodruhé
Už od svých ranných let mám strašně ráda všechna zvířátka a to převážně kočky. Ale doma jsme zatím měli jen armádu papoušků. Naši nechtěli ani slyšet o kočičce, možná proto, že máma ty dvounohé opeřené křiklavé obludky miluje a kočka by je mohla zranit, ba dokonce zkonzumovat, nebo proto, že jsme paneláková rodina. A tak už od mých 8 let okupoval můj pokoj korelák Žolík s andulákem Matýskem, potom neofémou Julčou a nakonec nám zůstal jenom korelák Kubíček. Mám ho ráda, ale kočka je kočka. Kubík je papoušek bojácný a nenechá se ani podrbat. A tak jsem měla alespoň pokoj okupovaný kočičími plakáty, plyšáky apod.
Nejraději jsem jezdila k prarodičům. Tam byla malá kočičí farma o osmi kočkách. Dnes už bohužel zbyli jen tři kočičáci. Vždycky jsem si všímala jenom chlupatých kamarádů a celé prázdniny jsem se bavila hrami s malými i starými kočičáky. Byla jsem tam v sedmém nebi a nikdy se mi odtamtud nechtělo.
Před přibližně dvěma lety, pár dní před vánoci, byl den jako každý jiný. Zase jsem šla do školy a posadila se do šatny. Tam mě oslovil jakýsi klučina s velikou krabicí v rukách: „Slyšel jsem, že máš ráda kočky. Našli jsme jedno kotě opuštěné u popelnice, zabalené v krabici, tak nás napadlo, jestli by ses o něj nepostarala.“ Podívala jsem se do lepenkové krabice a tam se v rohu krčilo malé chlupaté stvořeníčko. Zazářily mi oči. Vzala jsem si od něj krabici s koťátkem a vyrazila do učebny. Všichni se kolem krabice sesypali a každý si chtěl pohladit ten uzlíček neštěstí. Celý den běhalo kotě, se svolením vyučujících, po třídě a prozkoumávalo skříně, ve kterých tu a tam bydlely myši. Po skončení výuky jsem sebrala malého mourovatého nezbedu a nesla jsem ho i s krabicí pryč. Na chodbě jsem potkala toho kluka z rána. „Hele, my máme domek na vesnici, já si ho vezmu k sobě,“ řekl mi s ledovým klidem, vytrhl mi krabici z rukou a utíkal pryč. Moc mě to zamrzelo. Tolik jsem doufala v to, že budu mít konečně kočičího společníka. Potápěla jsem se do svých smutných myšlenek, když mě z nich vytrhla sestra mé spolužačky: „Pokud máš opravdu zájem o koťátko, můžeme ti ho přivést večer.“ Kývala jsem nadšeně až mi málem hlava upadla. Celé odpoledne jsem byla neklidná. Čekala jsem s napětím na večer.
Nakonec opravdu dorazili. Podali mi malé bílé kotě s mourovatýma skvrnama. Celá šťastná jsem nesla kotě domů. Když jsem vpadla do pokoje s malým vetřelcem v rukách, máti málem chytil infarkt. Ale nakonec řekla, že tady může přes dnešek zůstat, ale že zítra ho někam musíme umístit, že tady kočku nestrpí. A tak se Matýsek uložil do pelíšku z polštářů a deky, dostal talířek s granulemi, co přijely i s kočičákem, a krabici s novinami jako provizorní záchůdek.
Hned další den, v sobotu, začala máti hledat domov pro Matýska. Pořád jsem jí přemlouvala a smlouvala s ní, aby nám kocourek zůstal, ale máma nechtěla ani slyšet a nakonec rozhodla, že ho dá do zverimexu. Strašně jsem kočičáka oplakávala, když ho mamča sbalila a nesla pryč. Ovšem nenesla ho do zverimexu, ale odvezla jej k prarodičům, takže jsem ho jezdila pravidelně navštěvovat a byla jsem ráda, že to dopadlo alespoň takhle, protože Matýsek mi hned padl do oka a já si ho hned na první pohled zamilovala.
Uplynulo pár let. Matýsek je dnes mohutný kocour darebák a já o trochu starší. Už zase se mi blížily narozeniny, je to strašné, jak čas plyne. Už s námi mamka nebydlí, bydlí v Brně a jezdí se na nás pravidelně koukat. Já už nejsem na základce, chodím na střední školu. Bydlím na intru, ale radši bych byla doma. :)) Jak už jsem říkala, nadešel den, kdy člověk dostane pár zbytečností, možná nějaký ten dort a zase mu přibude něco na věku. Jeli jsme takhle s Jardou autem, a on říká, že pro mě má dárek. Plná očekávání jsem na něj vybafla, že co to bude. A on se na mě šibalsky usmál: „Máš ráda kočičky ne?“ Mlčky jsem přikývla a nějak nechápala, proč se ptá na něco, co moc dobře ví. A on pokračuje dál: „No tak já ti dám k narozeninám kotě.“ Koukala jsem na něj zjara a stále jsem tomu moc nerozuměla. Dojeli jsme do Čížkovic. Řekl mi, ať počkám v autě, že pro kočičáka dojde. A tak jsem seděla nehnutě a čekala, co bude. Za chvíli se vrátil se smutným výrazem na tváři a řekl mi, že už pán koťátka udal. Úsměv se mi změnil skoro v pláč. Zajeli jsme na pumpu natankovat, já se tvářila pořád jako masový vrah a Jarda nadával, že pán nemohl počkat 2 dny.
Když sme jeli nazpět, řekl, že se ho ještě na něco potřebuje zeptat, tak jsem seděla v autě a zase čekala, plná zklamání. Za chvíli se Jarouš vrátil. V rukách držel roztomilého chlupáčka. Vypadal jako Matýsek. Byla to ovšem kočička. Malá krasavice se žlutýma bystrýma očkama. To čtyřnohé stvoření mi hupslo na klín a celou cestu u mě podřimovalo. Pár dní nejdřív bydlela u Járy, ale tam je obrovský a zlý pes. A když jsme Punkky jednou vzali k nám, tátovi se hned zalíbila a nějak už zůstala u nás. Teď se od táty téměř nehne, „pracuje“ s ním doma, chodí s ním i se mnou na procházky na vodítku a spí s tátou v posteli. Jen do pokoje nesmí, tam bydlí Kubíček a ten kočičky nemá rád, i když Punkky se moc líbí, ta by si s ním jistě ráda pohrála. :)))
Zdraví vás Punkky a Matýsek
| O sdílení
Minda 31. března 2009 15:08
Moc Ti přeji, abys měla v životě to štěstí a mohla si rozhodnout, jaké zvířátko si pořídíš. A pokud to bude kočička nebo kocourek, tak ať Ti
přinese spoustu radosti.Zdravím tě Mery
beta.1 31. března 2009 0:55
Hezký příběh.Jednou budeš mít svou vlastní kočičku a určtě ne jednu.Moc ti to přeji,čičina je to nejkrásnější stvoření,svéhlavé,ale milující.Bětka
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Reklama
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.