Vášnivé plynutí (Chlupézové, díl 62.)

Blue Cat Television uvádí nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 62.

Vášnivé plynutí

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

V domě Chlupézů panovalo nezvyklé ticho. V domě Chlupézů, v jiné, tajemné dimenzi, se právě slastně probudil Antonios los Kokosos, protáhl se a usoudil, že nastal čas dojít obhlédnout, jak se jeho rodinka má. Zkontroloval zálibně svůj obraz v hale, ujistil se, že mu to na něm sluší tak, jako vždy, a pak už spokojeně plynul domem. Hned v hale ho zaujal pohled na tichého, vzdychajícího Bubose, který co chvíli teskně šeptal: „Ach, má krásko v černém, co ty víš o mém srdci věrném, co ty víš, že velí mi má čest všechny pochoutky světa ti k tlamce snést!“

Antonios los Kokosos chvilku naslouchal a pak, s lehkým pousmáním, plynul vzhůru, protekl dveřmi a zastavil se nad měkce vystlaným lůžkem, z něhož se ozývalo neklidné oddechování, občas přerušené pomlasknutím a hlubokým vzdechem. Antonios se snesl těsně nad lůžko a vemlouvavě, naléhavě zamumlal několik vět: „Jídlo není všechno... spánek není všechno... vchází k tobě láska, otevři své srdce, otevři je,“ zbytek slov byl zašeptán tiše, tichounce.

Antonios plynul domem dál... viděl zasněnou, z okna do dálky hledící Bettyanu, viděl na papír dopisu němě zírající Dorchitu, viděl otce Amadea, jak s hlavou skloněnou hledí na několik obrázků, viděl Abbygailitu, jak toužebně, s nadějí, vzhlíží k nebi. Antonios nestačil žasnout, jak jsou všichni tiše nehybní a strnulí a zatoužil po nějakém náznaku života. Odplynul tedy zpět do haly, kterou právě bok po boku procházeli Bertrandos a Goliasiantos. Oba vykračovali rázně a nastejno, z hrdel jim vycházelo melodické vrčení a oba nastejno, do rytmu, vlnili svými chvosty. Z ochozu schodiště se ozval hlas Ley los Terros Houzevickos: „Tak pánové, pánové!! Tempo! Přidejte!! Už na vás čekám, musíme trénovat, přehlídka se blíží!!“ Pánové výrazně zrychlili svůj krok, jejich mručení zesílilo a vlnění chvostů nabralo takovou rychlost, že Antonios si pomyslel, že takhle rychle nekmitaly ani stěrače jeho vozu v největším dešti.

Vzápětí se halou rozlehly ostré zvuky brzdění, skřípot smyku na parketách a rána. Otřesený Milchávez se trochu zmateně sbíral ze země, kam dopadl po srážce s komodou. Lassalita rozjařeně poskakovala kolem a vykřikovala: „Neumííí brzdiiit, neumí brzdiiit... a dělá rýýýhyy na parketááách a to se řeknééé...“ Už vzpamatovaný Milchávez po ní máchl tlapkou a zaskřekl: „Žalobnice!! Užalovaná! Počkej, až já řeknu mamá, že...“ zbytek Milchávezových výhrůžek zmizel s prchajícím Milchávezem, kterého Lassalita hnala s prudkým kličkováním do společenského salonku.

Vzápětí z něj oba vystřelili a hnali, celí naježení, zas dolů po schodech. Ve dveřích salonku stanula zjevně rozčilená Missarina a volala za nimi: „To se dělá, takhle sem vrazit?? To se dělá, všechny nás vyděsit?? Takhle se chovají mňauristokrati?? Já vám seženu učitele vybraného chování!! Hned zítra! A vy koukejte sehnat Muffuelu, ať vám upraví kožíšky, a pak už můžete začít shánět všechny, aby šli k večeři!!“

Lassalita a Milchávez, udýchaní a rozčepýření, na sebe dole v hale mrkli, několika ledabylými tahy jazyka si lehce přihladili kožichy a okamžitě začli dvojhlasně vykřikovat: „Večeřéééé! Večeřéééé se podávááá, bude zase zábaváááá!“ A hrnuli se vesele do jídelny.

Antonia zmínka o večeři zaujala a bělostně plynul do kuchyně.

Trochu namáhavě se prosoukal klíčovou dírkou a pohodně se rozprostřel nad servírovacím stolem, na který právě Bastienitto kladl mísy, podnosy a talíře. Antonios zálibně sledoval hojnost a rozmanitost pokrmů a spokojeně vzpomínal na svá oblíbená jídla. Snažil se rozpomenout na chuť kuřecích medailonků, na lahodné chřupání myších škvarečků... když tu ho ze vzpomínek vytrhl příchod Rubbysianty, následované Maximososem a Chillitem. Rubbysianta nesla nádherný, zlatý poklop, který byl zdoben brilianty, vyskládanými do tvaru myšek. Za ní Chillito nesl veliký, také zlatý podnos, jehož okraje byly ozdobeny rytinami myších hlaviček a rybiček.

Rubbysianta, Maximosos, Bastienitto a Chillito obstoupili stůl, na který byl položen podnos. Všichni čtyři se sklonili nad podnosem a úplně zakryli Antoniovi výhled. Spíš vytušil, než viděl, že na podnos cosi Rubbysianta položila... všichni čtyři vydechli... a Chillito rychle přiklopil poklop.

Maximosos pochvalně pokývl hlavou a spokojeně umňoukl: „Dokonalé!! Perfektní past! Sám se do ní chytne! Cha!“

Antonios pocítil, že ještě chvíli a rozplyne se zvědavostí na několik menších. Neklidně se vlnil a vyčkával. Dočkal se. V malé chvilce, kdy Bastienitto a Chillito odešli do spižírny pro další pokrmy a Rubbysianta a Maximosos se sklonili nad hrncem, aby vyhodnotili hustotu omáčky, Antonios se převlnil v tenounkou, uzounkou bílou dlouhou, pod poklop plynoucí mlhu. Vplynul do naprosté tmy a chvilku mu trvalo, než se jeho oči rozkoukaly. Propátrávaly tmu se zlatým nádechem. Pak zaostřily na střed podnosu... a zíraly. Antonios se celý stočil do jednoho velikého, udiveného otazníku: „COO? To už neví, co by jedli, když chtějí servírovat tohle?“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama