Vášnivé polibky (Chlupézové, díl 65.)
4. května 2009 |
Azuros Kocouřéz |
6 719x / 1x
Blue Cat Television uvádí nekonečnou kočkonovelu
Vášnivé prokletí rodu Chlupézů
Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz
Díl 65.
Vášnivé polibky
„Mňauvéééj... dávej pozor... nemačkej se na mně, mě ty větve píchají do boku... kdo vůbec vymyslel, že tady máme tak nepohodlné rostliny??“
„Simtě, ty naděláš... nemůžu za to, že tu není víc místa... a nekřič, nebo nás prozradíš!!“
„Mňauvajsssssssss!! Zas mně píchla!! Stejně si myslím, že tu trčíme zbytečně!! Nikdo nepřijde a my tady ztuhnem!! Jsme radši mohli jít okouknout, jakou mají radost z dalších dopisů... chi chi, slyšel jsi, jak se k nim vrhly, když jsme obálky podstrčili pod dveřmi??“
„No jooo... svištěly ke dveřím jak blesk... cha cha, slyšelas, jak jim při brždění pískaly drápy o podlahu?? Jooo, láska je láska...“
„Tssss... co ty víš o lásce... pche!!“
„Náhodou... vím toho plno! Teoreticky. A taky vim, že je máj, je lásky čas, kocouří zve ku lásce hlas, kde mňaugnoliový zavání háj... takže je ti jasný, že tady v té mňaugnolii nejsme zbytečně, jo?? Všimla sis, že je jediná, která kvete?? A slyšelas o tradici čumák na čumák pod rozkvetlou větví?? No tak! Kam jinam by šli! Říkám ti, nevrť se a vyčkej, naše chvíle přijde!! A hele... hele!! Už někdo jde!! Tak pssst, ani se nehni!“
Po sluncem zalité cestě zlehka, nesměle našlapovaly tlapky... plaché pohledy se dotýkaly druhých očí letmo a s ostychem, přesto však výmluvně. A dvojice ocásků se vlnila v jemném, ladném rytmu... a vlnila se i s jemným pohybem větví mňaugnolie, u které se tlapky zastavily.
„Jsem... jsem tak rád, že krásu dnešního dne vidíme společně... že tu nejsem sám, ale že se mi splnilo mé přání...“ Nesmělá zámlka dala vyniknout povzdechnutí... i očím, sklopeným a nevěřícím.
„Den je krásný... to ano... ale já jsem ošklivá, přece... nejsem jako ty ostatní krásky, nerada se na sebe dívám...“
„A já bych vydržel dívat se pořád!! neustále!! Jaká ošklivost? Nevidím ji!! Už dlouho vidím velkou krásu... tak velkou, že i hrací kostky jsou nic ve srovnání s ní! Nemyslím na pravidla hry, myslím na... krásnou slečnu a na to, jak jí říci, že... že... se mi o ní i v noci zdá... často zdá... a teď se mi zdá, jakoby v tom křoví za námi něco šustilo...“
„Nic neslyším... slyším jen slova, o nichž se mi ani nesnilo... a jak ta větev nad námi krásně kvete a...“
V slunečním tichu se zlatavý čumák dotkl nesměle modrého... pak ještě jednou... zvláštní, neopakovatelná chvíle... a pak už zase tlapky pomalu, společně našlapovaly dál... jako by kráčely za vidinou snu.
„Chi chi... vidělas, jo?? A to určitě není všechno... já ti říkal, že... a koukej, další!! Mňau Díoz... to je přece... no mě snad šálí zrak... nešálí!! Je to on! A co to nese v tlamce??“
„Já... jsem... tady... chtěl... něco... jsem přines... jsem chtěl... radost... udělat... nějak... říct, že, že... tak jsem to připravil... takhle... no.“
Dvě jindy ospalé, žluté oči s vnitřním svitem bystře pohlédly na černou tlapku, která nabízela malé, jikrami a kaviárem zdobené, sytě růžové srdíčko z uzeného lososa. Oči se rozzářily, v koutku tlamky se objevil povystrčený jazýček... Druhé oči v rozpacích hleděly k zemi. Pak se odhodlaně zvedly... a spatřily, že černý, dychtivý čumáček se chvěje blízko, blizoučko... Upřímné mlasknutí roztřáslo listy i květy mňaugnolie a z křoví se ozvalo vyplašené vypísknutí. Černá ouška však neslyšela... oči neviděly... a pak už tlapky odcházely dál po cestě a za nimi se nesly ozvěny slov: „Já jsem si na tebe myslela už dávno...“
„Já... já... myslel dřív... hned jsem si myslel, a taky že máme ty společné zájmy... a víš, že jsem nám v kuchyni schoval ty křepelčí stehýnka od oběda? Tam jich je... to si dáme!!
„Dáme... dáme... a pak se půjdem prospat... budeme lenošit...“
„A pak se zas najíme...“
„A pak zas prospíme... ááách.“
„A najíme...“
Mezi zelenými listy se zableskly zvědavé, žluté a zelené oči. Vzápětí zas zmizely v úkrytu... po bílém písku cesty se vznášely další tlapky... šly pomalu, jako by chtěly zdržet běh času...
„... a teď odjedeš... a už nebudu slýchat tvé tlapky, jak běží po schodech... neuvidím tvé oči... chtěl jsem ti to říct, než opustíš náš dům... všechno bude jinak, všechno se změní a...“
„A... ale... můj pane... já... nevěděla jsem, že i vy... víte, nejdřív mé srdce patřilo vašemu bratrovi... Co to bylo? V tom keři praskla větev... tak zvláštně... jako by někdo upadl... neslyšel jste? NE? Tak už možná slyším i to, co není... Ano, myslela jsem na vašeho bratra... jenže on je mladý, nespoutaný... A pak jsem poznala, že ne on, ale vy, můj drahý, jste ten, kdo vešel do mého srdce... do mých snů... jen nemohla jsem to říci... vy urozený, já, jen pouhá kočmorná... ach... muselo mlčet, mé srdce!“
„Už... už nemusí...“
Jako motýl dotýká se něžně vonících květů, tak i jemný, béžový čumáček dotkl se stříbrného... a znovu... a znovu.
A jemný závan prosluněného větru lehce vznesl do výšky růžové okvětní plátky, a když se snesly k zemi, namalovaly do bílého písku velké, něžné srdce.
Pokračování příště
| O sdílení
Chillhousová 6. května 2009 19:02
VELKÉ FŇUK!
... a všem, kteří nám dělali celý rok radost... velké Ď!
Betty 4. května 2009 20:15
I já se každý týden moc těším na další pokračování skvělé kočkonovely a na nové úžasné obrázky. Díky moc vám všem, kteří se svou pilnou prací snažíte nám ostatním zpříjemnit běžný život. Ten je někdy velmi smutný a občas mám pocit, že i nespravedlivý. Jako včera. Goliasiantosi, neustále na tebe myslíme a moc nám všem chybíš. Budeš tu s námi stále.
beta.1 4. května 2009 11:47
Také já se připojuji se svým díkem autorovi,jak novely tak fotek.Udržovali mi po celý rok hladinu adrenalinu v té správné výši:-).Goliasiantose je mi moc líto,ale v kočičím nebi je mu určitě dobře a je v pohodě.Dnešní díl novely je plný lásky a tu přeji v hojné míře všem příznivcům a pravidelným čtenářům kočkonovely a také všem příznivcům webu Modrého Kocouře.
tasma 4. května 2009 11:38
I já děkuji za krásné čtení a zpříjemňování našich dnů. Zvláště, když některé jsou tak smutné, jako ten včerejší ...
Max Mourison + Fifu Tříbarevka 4. května 2009 10:09
I my se připojujeme k poděkování za každotýdenní skvělé počtení a pokoukání. Je nám moc líto odchodu chrabrého Goliasiantose, snad honí nebeské myšky stejně úspěšně jako pozemské zločince...
Silvie OK 4. května 2009 9:40
Připojuji se k poděkování! Jak skvělému Azurosovi, tak Evě, April a Filipovi. Děkuji vám moc. Díky Vám je každé pondělí krásnější.
Moc mě mrzí odchod Pana Goliasiantose. Určitě je teď na krásném a příjemném místě, kde si hraje se svými kamarády a spolu nás pozorují.
Maxík 4. května 2009 8:06
Je mi moc smutno z té zprývy nakonec. Netušila jsem, že nakonec Goliasiantos musel odejít.
A Azurosi Kocouřezovi děkuji za krásné počtení i za vše, co k tomu patři - foto, logo.......
Alča 4. května 2009 6:55
Souhlasím se vším. Cítím to taky tak, jenom to neumím vyjádřit.
Azuros Kocouřéz 4. května 2009 0:17
Vážení modrokocouří televizní diváci, zítra to bude přesně rok od chvíle , kdy se na Vašich modrých mňounitorech poprvé objevila naše kočkonovela. To je příležitost, vhodná k poděkování především naší hlavní obrazotvůrkyni Evě , bez jejíchž dokonalých obrázků si nikdo neumíme kočkonovelu představit. Stejné poděkování patří April za krásné logo a častou inspiraci, Filipovi za technické zázemí a trpělivost. A Vám všem patří poděkování za přízeň a všem hercům a jejich dvounožcům za to, že jsou živou inspirací. protože stejně nejveselejší i nejsmutnější příběhy píše sám život. A protože právě včera život či osud, jak kdo chce, napsal jeden velmi smutný příběh ,dovolím si - snad s vaším souhlasem - to něžné srdce z okvětních lístků věnovat krásnému a statečnému kočlicejnímu prezidentovi Goliasiantosovi a jeho blízkým.
Váš Azuros Kocouřéz.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
