Rozloučili jsme se s Midinkou, kolem domu mám bezva prolézačky, rodinou jsem byl zvolen stavebním dozorem, maminka o mě měla strach a návštěvy si vybírám, děda zase nezabodoval

Zase ta psaníčka na počítači a v mobilu a maminka začala vysvětlovat Midině, že už je velká a pocestuje od nás pryč, protože to víte, takové pošťuchování, skákání na skříňky, honění maminky a noční nálety do ložnice mají své kouzlo, ale nic pro takové už větší kotě nepřinášejí. Takové už větší kotě potřebuje svého nového páníčka, musí si zvyknout na jeho společnost, na jeho domov, na jeho náruč a hlavně, takové kotě prostě z domova musí! Představte si, jak by to u lidiček chovatelů vypadalo, kdyby si svoje mazlíky nechávali doma! Domky a byty by byly plné kočiček a lidé by bydleli ve stanech nebo na chodbách paneláků. Jo, bylo by to dobré, ale zase kdo by ty kočičky krmil, česal, stříhal jim drápky a dával pozor, aby neměly další a další koťata. Ne prostě je to tak, já to vidím, že to sice naší mamince trhá srdce, ale Merkur se má v nové rodině báječně, dokonce už máme i fotky, představte si, on se tam dokonce vozí v kočárku! Mají tam totiž malou slečnu, která se o něj stará, taky tam mají toho kluka, který si pro něj u nás byl, ten ho zase trénuje, prostě Merkurek má vystaráno a moje mami je taky klidná. Ale zpět k Midince. Midinka byla v sobotu od rána strašně divoká, myslím proto, že jí to mami řekla. Představte si, ona dokonce utekla ven, vykračovala si jako slečinka kolem garáže, když jí mami uviděla. Vyběhla proto ven a Miďa tam nebyla. A to už ta její nová paní Dana volala, že jsou na cestě! Pro kočičího pána, to byl shon, mami běhala, táta běhal, psí holky se pletly pod nohy, prostě mela. Jenže Míďa si klidně prozkoumávala stodolu a dřevník, kam se při tom křiku ukryla. Takže byla nalezena, byla špinavá, byla cítit kouřem z kotelny, no prostě to chtěla udělat tak, že jako až ta paní Dana přijede, bude ošklivé a nechutné koťátko a nechají jí doma. Omyl!! Byla učištěna, oprášena, rukou od mýdla otřena, dostala najíst a způsobně čekala na příjezd své nové maminky v přepravce, aby náhodou......

V tu chvíli, kdy paní přijela, Míďu někdo vyměnil. Byla tichá, způsobná, ležela si na okně, pozorovala, zřejmě si paní prohlížela a nakonec z toho usnula.Když proběhly všechny důležité rozhovory, přendala si nová Midinčina maminka tichou čičinku do přepravky, rozloučili jsme se všichni a mě zbyly doma už jen 2 děti. Divné ticho. Divný klid. Ale nebojte, my s tím s Haničkou brzy něco uděláme, aby měla naše mami zase plné ruce práce :o)

No a jen abych to dokončil, Merkurek celou cestu domů křičel, Midinka byla celou cestu až do Prahy hodná, způsobně se dívala a i doma se chovala vzorně. Nové bydliště prozkoumala a dva dny prý dělala, že neumí do pěti počítat. Ale pozor! Už je to zase ta naše Míďa, kouše paní Danu do palce u nohy v posteli, hubuje jí, když dlouho nejde domů, nacvičuje šplh po zácloně a uvidíme do budoucna, jaké lumpárny vymyslí, vždyť je přeci po mě.

Kolem domu mi postavili bezva prolézačky, protože už se začala dělat na baráček fasáda. Prošel jsem si to celé, zjistil, zda je to pevně postavené, aby nám z toho lešení nějaký ten zedník nespadl, a byl jsem proto rodinou zvolen stavebním dozorem. Plním si své povinnosti svědomitě. Snažím se být stále u toho. Lehnu si třeba do parčíku a sleduju je. Pokud pracují na místě, tak je nechám, ale když se někam pohnou, třeba jdou na druhou stranu domu, jdu taky, důležitě na ně koukám a vidím, že je to dobře, celkem jim to jde od ruky. A když je svačina, tak zase kontroluju, aby všechno dojedli, musí mít pořádný režim. Pochvalují si to i ti zedníci, prý je ještě nikdy nehlídal LEV.

Taky vám řeknu, jakou mám statečnou maminku. Nesla něco tuhle večer do slepičince, už byla skoro tma a já šel s ní. Jenže jak mami v šeru nevidí tak dobře jako já, neviděla, že na dolní zahradě sedí cizí kocour. Já ano. Proto jsem vyrazil strašnou rychlostí a když jsem k němu doletěl, strašně jsem ho seřval. On na mě křičel taky, ale musel přeci uznat, že je na mém území. Znovu jsme začali křičet a mami to uslyšela a dostala o mě strach. Běžela si proto pro bundu a zbraň, protože mě chtěla jít zachraňovat. Mě! Viděl jsem jí, jak se blíží po zahradě v tlusté bundě, v ruce šťouchadlo na brambory a ve druhé baterku. Musel jsem se tomu zasmát, chudák maminka, myslela si, že mě ten 3 kg vážící kocour může něco udělat. Já jsem se proti němu rozběhl, kopl jsem ho svými 8,5 kg s rozběhem, kocour jen hekl a pádil s křikem pryč. Copak jsem nějaký chudinka, aby mě bránila ženská? No mami promiň, ale to bych se taky mohl urazit! Já naše území ubráním, tak se přeci nestrachuj!

Nevím jak vy, ale já jsem strašně ostražitý, když k nám někdo jde. Návštěvy prostě kontroluju, proto mám pověst hlídacího kocoura. A náš děda toho nedbá. Maminka mu to pořád říká, že se na mě musí opatrně, říká to i ostatním návštěvám, řekla to i těm zedníkům, všichni ji poslouchají, jen ten náš děda ne. Byl jsem na půdě, tam mám svůj koutek, děda vymyslel, že musím domů, abych neutekl a šel pro mě. Mgeuue, řekl jsem mu, jako že nikam nejdu. Ale děda vzal takový klacík a že mě jako z pelechu vyšťouchne. No ale to přeci ne! Chvíli jsem mu po klacíku sekal packou, přišlo mi to jako hra. Ale potom mě to přestalo bavit a zakřičel sem. Zase mu to nedošlo a znovu do mě strčil, tak jsem se naštval, vyskočil, kousnul ho do rukávu od bundy a tradá, seběhl po schodech ven. Děda láteřil a zedníci se smáli. Měli prima vystoupení. No to je přeci tím, že já nejsem jen tak nějaký kocour, ne? Šťouchat do mě klacíkem! To bylo naposledy! Mami mi tedy trochu hubovala, ale slyšel jsem, že hubovala i dědovi, ale smáli se, tak to je dobré.

Odchází od nás i náš Metrix. Maminka je děsně smutná a pořád se spolu mazlí. Jede do Prahy se slečnou Martičkou. On je z mých dětí nejklidnější, bude se o ní určitě dobře starat, protože Martička a její přítel jsou lidičky, kteří moc potřebují zvířecího společníka.

Tak prozatím zůstaneme doma 3. Hanka, která zase seká ocáskem a nejspíš zase chce mimina, já, otec rodiny a hlídač a naše dcerka Maya Via.

Jo a mami se byla podívat v Plzni na moje děti, které mám s Adélkou. Když přijela, celá zářila. Jedna holčička je prý celá po mě, chovala mě a říkala, že jsem šikovný kluk.

Jo přátelé, věřte, je mi s maminkou dobře. A jsem rád, že jí mám a ona mi pořád říká, že i ona je ráda, že má mě. A byly to krásné 4 měsíce toho našeho období koťátek. Mě z toho období nejvíc vyhovovalo, že jsem mohl jíst kotěcí granule. Trochu jsem sice přibral, ale mám velkou pohybovou aktivitu, obezita mi zatím nehrozí.

Mějte se prima, i podzim má své pěkné dny a příště vám zase napíšu, co děláme v Pařezově.

Jaffa

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama