Naše rodinka

Asi před třemi roky jsme si s přítelem pořídili ruské modré kotě. Vzali jsme si týden dovolenou a z křesla jsme pozorovali gauč, za kterým se náš nový přírůstek schovával. Den, dva, tři a jen občas jsme zahlídli ušisko či ocásek, maximálně na chvilku celý kotě, když se šlo napít nebo najíst. Asi tak po týdnu jsem se probudila a co se mi to rozvalovalo u nohou? Naše kotisko. :) Mžouralo na mě svýma krásnýma očiskama a vrnělo. A tak vše začalo. Sašík, tak jsem ji pojmenovali (Alexandra, když už je to ruská modrá), se zabydlel rychle a rychle si všechno přivlastnil. Moji houbu na mytí, ručník, křeslo mého přítele a hlavně naše srdíčka. :)

Asi si dokážete představit ten úžasnej pocit, když otevřete dveře a tam stojí váš čumáček a mňouká vám na pozdrav. Pak se otře o vaše nohy a sprdne vás, kde jste byli tak dlouho. Dlouho?! Bohužel, jako každý člověk zaměstnaný v jakýkoliv firmě musíme dodržovat pracovní dobu, a ta není krátká. :( No a proto v nás začal hloubat červíček nejistoty, jestli tím náš kotík netrpí. Začali jsme tedy přemýšlet o tom, že jí pořídíme kámošku. Sašíka jsem vybírala já, tak si teď přítel vydupal, že tu druhou zvolí on. Po pár měsících mi řekl svoji volbu a ta zněla: „balinéska“. A tak jsme začali shánět.

Po půl roce jsme narazili na chov jisté paní, která nám sdělila, že má zrovna vrh a jsou v něm dvě holčičky. Jedna sealová a druhá lilová. Zvolili jsme sealovou. Ale nemyslete si, že to šlo všechno jako po drátku. Gimli (sealová kočička) se začala tvářit jako kluk. My jsme ale kocourka moc nechtěli, a tak jsme začali přemýšlet o té druhé lilové (Lily). Uběhl další měsíc a další překvapení, Gimli se nakonec rozhodla, že bude holčičkou, a tak jsme se domluvili, že si tedy kotisko vybereme až na místě. Za další měsíc byl konečně den D. Paní nám přivezla dvě krásná koťátka. Hned jak byly kočičky vypuštěny z přepravky, začaly řádit. Zahnaly Sašíka na škrabadlo. Rozkuchaly dvě myšky, co byly po ruce, a koukaly na nás svýma nádhernýma modrýma očima. Co teď? No co, začala hádka. Mému příteli se líbila Gimli, mně Lily. Paní nás sledovala s úsměvem na rtech, asi tušila, co bude následovat, a prohodila: „A je i možnost si vzít obě.“ :) No a jak myslíte, že to skončilo? Chtěli jsme pořídit Sašíkovi kámošku, ale nakonec jsme jí pořídili kámošky dvě.


Kočíčí komando (jak jsme je nazvali) si náš byt očuchlo velmi rychle. Znárodnilo všechno, co se mu dostalo po pacek. Myšky, křesla, peřiny ... no prostě všechno. :) S přítelem jsme to pozorovali s úsměvem, jediný kdo to nesl s dost velikou nelibostí, byla samozřejmě Sašena. A je jí co se divit? :) Zvyklá na svoji pohodu, klid a najednou jí do bytu vrazí takový komando a začne zabírat všechno, co dříve patřilo jí? Samozřejmě jsme věděli, že ať jsou sebekrásnější a mají sebekrásnější modrý oči, kterýma na nás vždycky mžourají, když něco provedou, tak se musíme hlavně věnovat jí. Takže takový rozmazlování a oňufňávání nezažila za celou dobu, co u nás byla. :) Ale i přes to, jakmile se k ní přiblížil jeden, nedej bože dva členi komanda, nastalo velký prskání, syčení, sekání a hlavně zdrhání. Tento stav byl na denním pořádku dva dny. Třetí den nás čekalo velké překvapení. Musím říct, že to byl pohled, při kterém mi srdíčko zaplesalo. Sašík spal na svém oblíbeném místě u mých nohou a k němu bylo přitisknuto naše komando. No prostě nádhera a i takový pocit vítězství. Dokázali jsme to. :) Od té doby je už u nás pohoda, pokud tedy nebudu brát na vědomí lítání komanda po bytě, kdy sundaj všechno, co jim stojí v cestě včetně nás, Sašena trápící jedno nebo druhý kotisko, ale to už je na jiný příběh… :))))

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama