Řekni, kde ty kytky jsou

Kočky je tu během dne
otrhaly do jedné...

Ahoj kočkomilci, doufám, že vám další týden pěkně uběhl a zažili jste něco pěkného. Mně se čas opět začal zrychlovat a moje biologické hodiny už jsou opět nastavené na letní čas. I když to není ten „náš“, tak já jsem asi vážně letní člověk a už se těším na konec března, kdy se budou hodiny přetáčet.

S jarem souvisí i zeleň. Protože jsem zemědělská rostlinolékařka, miluju kolem sebe rostliny. Ať už okrasné, nebo plodiny na jídlo, všechno to mám ráda a mou prací je to, aby byly tyto rostliny zdravé. O to trapnější je pokaždé dotaz mých učitelů nebo zaměstnavatelů, co všechno doma pěstuju. Nepřiznává se totiž snadno, že vlastně – kovářova kobyla chodí bosa. Z praktických důvodů nemáme doma prostě… nic.

Ve starém bytě jsem měla ještě celý parapet plný rostlin. Respektive masožravek. S těmi jsem se do Brna stěhovala, protože to byl můj velký koníček a bylo nutné si je vzít s sebou.

I v Brně dostaly krásné místo na parapetu, kde optimálně svítilo slunce. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem tehdy položila dvě koťátka na postel.

Sazince to bylo jedno, ale Vločka v první sekundě zbystřila a chystala se ke startu. Dva dny jsem ji sundávala z různých míst okna, a pak se exmanžel, z části kutil, už naštval a jal se vymýšlet, co s tím.

Nakonec jsme to vyřešili tak, že na parapet dopředu se umístila široká deska (vlastně jsme vytvořili takový truhlík). Tzv. protiskoková. Je pravda, že Vločka ztratila chuť na okno hopsat a kytky ožírat. Osobně si myslím, že taky viděla, jak je to strašně neestetické, a odmítala s tím mít cokoli společného.

Ale co se dalo dělat. Ne všechny funkční věci jsou pěkné.

První byt v Brně sice nebyl nijak velký, ale přece jen jedno okno s květinami mě absolutně neuspokojovalo. Pořád jsem přemýšlela, co pořídit, aby už nikde nemusela být divná deska a přitom by to kočky nechaly být. Pak mě osvítil nápad. Pořídím kaktus! Pořádně trnatý, aby kočky ani nenapadlo se k němu přiblížit.

Vyrazila jsem do Hornbachu a vrátila se s krásným úlovkem. Mám pocit, že to byl nějaký Echinocereus nebo tak. Prostě to mělo dlouhé a tvrdé trny. Mnula jsem si ruce a vesele kaktus položila k počítači exmanžela. Nepočítala jsem ale s dvěma věcmi. První, že můj muž je schopen usušit i kytku z pouště, a ta druhá věc byla ta, že takto oslabený ubohý kaktus začne asi volat o eutanázii.

Toto volání zaslechla, do té doby zcela ke kaktusu lhostejná, Sazinka a elegantně k němu nakráčela. Chvíli na něj upřeně koukala jako had na myš, a pak provedla výpad, díky kterému kaktus shodil zbytek trnů. Po ztrátě obrany přiletěla Vločka a ohlodala vršek. A tak byl kaktusu konec.

A proč jsem nezasáhla? Víte, jak se říká, že kaktus má v sobě vodu? Tak já ji chtěla vidět. No, v našem uschlém kaktusu už bohužel nebyla.

Do druhého bytu jsem šla už úplně bez kytek. Věděla jsem, že tady žádný prostor na ty nebohé masožravky není, a tak jsem je nechala v péči bývalého muže.

Současný muž ale viděl, že bez kytek jsem smutná já i byt, a podnikl několik pokusů, které pokaždé skončily fiaskem. Jednou přinesl krásnou kytku v květináči, kterou jsem zkusila dát na skříň. Ale protože kočky na ni fascinovaně zíraly, musela jsem ji přestěhovat na venkovní parapet. Bylo léto, pohoda. Zapomněla jsem ale, že venku chodí kočky divoké, takže kytička byla postupně rozebrána na součástky, a nakonec spáchala sebevraždu podobně jako kaktus.

Další pokus mého muže byl ten, že NĚCO tady prostě přežít musí, a aby přežily i kočky, donesl jednou krásně rozrostlou kočičí trávu. Nápad by to byl super, kdyby to fungovalo tak, jak to bylo myšlené. Že by si kočky sem tam uzobly a my tu měli něco zeleného.

Nepočítali jsme ale s tím, že naše kočky jsou hamouni. Celý květináč sežraly za deset minut a následně celou noc blinkaly zelené „provázky“.

Podobně muž vzdal i nošení řezaných květin. Tak strašně bych někdy toužila dostat tulipány nebo jiné jedovaté kytky, které u nás nejsou možné (a přitom jsou tak krásné, mimochodem, víte, které květiny jsou pro kočky jedovaté?).

U nás jsme byli omezení na růže. Prvních deset minut jsem je měla já, pak jsem na sekundu koukla jinam a už měla některá růže ukouslou hlavu. A tak to pokračovalo, dokud nezbylo jen jakési koště.

Někdy vydržely růže, ale zase nevydržela váza, protože ji kočky shodily.

U nás prostě máme s kytkami smůlu a hluboce závidím těm, co mají kočky, co se o nějaké kytky vůbec nezajímají. Jak to máte vy?

Ale teď mi svitla trochu naděje. Máme volné maličké terárium a tam prý by mohly být nějaké kytky vhodné do skleníčku. Ještě ale musíme přijít na to, jak to udělat, aby si terárko zvířata neotvírala.

No, při nejhorším tam bude zase kočičí tráva...

Kočkomilci, mějte krásný zbytek týdne, užijte si víkend a příští čtvrtek se na vás budu těšit s tématem o kočičích pomstách. Ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



11 komentářů

Reklama