Flekouš eunuchem

Ahoj kočkomilci,

opět po týdnu vás zdravím. Úplně původně měl být tento čtvrtek zasvěcen kočičím pomstám, ale nakonec jsem zvolila aktuálnější téma. Flekoušovu kastraci, na které byl minulý týden.

Abych pravdu řekla, tak jsem ho chtěla dát kastrovat později, ale při úklidu v peněžence na mě vypadla vizitka naší veterinářky. Brala jsem to jako znamení a hned v pondělí ráno jsem žhavila telefon. Asi na po šesté jsem se dovolala a po vyštěknutí „prosím“ jsem si řekla, že zjevně i veterinářky mají své nic moc dny. Docela jsem se v té chvíli vyděsila, ale kostky už byly vrženy. Flekoušek byl objednán na čtvrtek 14.30 a já doufala, že paní veterinářka bude mít lepší náladu než v pondělí.

Ve středu ráno jsem začala stresovat. Jen já. Zvířectvu byla nějaká kastrace úplně jedno. Taky jsem řešila, jak to udělám se žrádlem. Flekouš od středy večer neměl jíst.

Vymyslela jsem to následovně. Ve středu večer tedy odstraním misky, ale před tím dostanou všichni kapsičku. Ráno pak Flekouše zavřu do naší trucovny a ostatní dostanou nažrat samostatně.

Jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala. Celou středu dopoledne jsem pak chodila kolem Flekouška a neustále mu opakovala, jaký je chudáček, že nemá papání. Flekoušovi to bylo očividně jedno, palivo bral ze svých tukových zásob a u mých tragických výlevů si v klidu hrál s kuličkou. Asi aby mi dokázal, že i po kastraci bude kuliček všude dostatek.

Uhodila druhá hodina, já sbalila kocoura, který se zrovna myl, do přepravky a vydala se na zastávku tramvaje. Veterina je naštěstí kousek, ale i tak jsem přepravku bránila vlastním tělem a spalovala pohledem každého, kdo se chtěl podívat dovnitř. Flekouš měl tedy perfektní „security servis“.

Chvíli jsme čekali před budovou veteriny, pak nám doktorka odemkla a my jsme vpluli dovnitř. Já se začala klepat a Flekouš vrnět, protože věděl, že to je ta paní, co mu strká teploměr do zadní části.

Na vyšetřovací stůl sebevědomě vykráčel a ještě zvýšil hlasitost. Paní doktorka se nestačila rozplývat, jak je krásný, hebký, chlupatý, milý, vrnící a nevím, co ještě.

Chvíli mi všechno vysvětlovala, Flekouše jsme zvážili (3,40 kg) a dostal první injekci. Doktorka mě varovala, že se tomu může bránit a zvracet. Flekoušek se ale díval do stropu a kolem sebe a usmíval se, jakoby si právě šňupl čáru. Po chvíli si sedl, pak lehl a doktorka se rozhodla, že mu oholí packu na kanylu. Při zvuku vysavače na chlupy se ale ještě děsil. Doktorka se mě ptala, jestli se i doma bojí vysavače, tak jsem jí práskla, že my doma vedeme jen smeták, tudíž nevím.

Tak prvně musel dostat druhou injekci a až pak mu byla packa oholena. Pak nastal bobřík odvahy. Měla jsem mu podržet žílu, aby mu do ní doktorka dala kanylu. Kupodivu jsem to zvládla i bez toho, abych se poblinkala. Ale musím říct, že to nebyl moc příjemný pohled, jak se ta jehla hýbala v jeho pacce.

Pak jsem ho pro tu chvíli pohladila naposled a odešla na dvě a půl hodiny domů. Tam jsem zuřivě vařila recept na pondělí. Vyšlo mi to akorát a já se opět zvedla a jela si pro naše milé a zlobivé koťátko.

Když jsem vstupovala do ordinace, byl už Flekouš probraný. Sice oblblý, ale poznal mě, to mě potěšilo. Protože měl na pinďovi nějaké stroupky, dostal pro sichr ještě antibiotika na pět dní. Já vyplázla 730 korun, byla jsem ujištěna, že všechno proběhlo v pořádku, akorát se při probírání počůral, takže podle toho vypadá, a zase jsme jeli domů.

Doma se Flekoušek hrdina přesunul z přepravky do psího pelechu, pak střídavě na postel (kde se pak zase počůral) a k ledničce. Po hodině doma se pokoušel skákat i na vyšší místa a my se modlili, aby to nedělal. Protože jeho pročůraná pachová stopa byla nezaměnitelná. Ještě, že jsem nakonec ten den nepřevlíkala postel.

Sice ten večer pořád pospával a popocházel, ale chtěl se i tulit. Já nakonec nevydržela pokyn veterinářky (večer jídla jen trošičku a ráno jen pětinu dávky) a dala jsem mu půl kapsičky, aby se pořádně najedl. Chudák se na jídlo vrhl, jakoby nežral týden, a pak zase spokojeně usnul.

Noc proběhla úplně v pořádku. Buďto spal na svém oblíbeném místě, nebo se myl. Kupodivu se ráno probudil už úplně čistý a veselý a akční jako vždycky. Dala jsem mu tedy jídlo jako ostatním a od té doby se chováme, jakoby se nic nestalo. Kromě tedy těch prášků, které vždycky schováme do pamlsku a on je bez problému sní.

Ranka po kastraci se mi líbila hned. Paní doktorka se od pondělí asi dobře vyspala a odvedla skvělou práci. Jednu intimní fotku i přikládám, abyste viděli, kdo ještě neviděl, jak vypadá kocour čtvrtý den od kastrace.

Teď už jen čekáme, až se mu vyplaví ty jeho divoké hormony...

Kočkomilci, příští týden se na vás budu těšit, tentokrát opravdu s tématem, jak jsou někdy kočky pomstychtivé. Užijte si Velikonoce a ahoj!

Tagy ?

HaniK a smečka

Sdílejte!  |  O sdílení

Související Kočkočtení >



8 komentářů

Reklama