Výstava bez Jaffy, přijela nevěsta Adélka, Hanka je odvážná a nestudí jí sníh, naše krmítko a jeho návštěvníci, mami mě vykoupala, ale stejně jí mám rád
23. února 2005 |
Věra Ľuptáková |
5 372x / 1x
Je zima, venku je plno sněhu, i mráz je celkem dost velký, když se jdu projít, kouří se mi od nosu. No ale mě zima nevadí, kocouři to tak neprožívají, jako lidé. Naše mami si pořád stěžuje, že jí chybí sluníčko a zelená tráva, a táta chodí z práce celý promrzlý. Ale i tak se dějí všelijaké věci. Tak třeba hned první týden v únoru.
Mami vytáhla krabici se záclonkami a koberečkem na výstavy. Přiběhl jsem a všechno očichal. Ten zvláštní pach výstavy je nezaměnitelný. Na takové výstavě se totiž sejde strašná spousta pachů. Jsou tam kočky, kocouři, jejich páníčci, lidé z venku, prostě to v těch věcech cítím i po roce. „To zase pojedeme na výstavu?“ podíval jsem se na mami. Pohladila mě a uklidnila, že letos mě z toho trápení vynechá. Prý pojede jen na jeden den a jen s Haničkou. „Uf, to se mi ulevilo!“ broukl jsem a klidně odešel. Takže se mě to letos netýká, nebudu nucen nikoho pokousat ani se celý den otravovat v kleci. No a Hanka to určitě zvládne, ona je přeci klidnější a hlavně nekouše.
V sobotu 5. února se mami naložila s taškou a přepravkou do auta, jel dokonce i táta a ještě teta Eva, co má doma kocoura Oldřicha a kočku Boženu, a mami říká, že je kočkomilná. Já zůstal s psicema doma a aby se něco nestalo, přijel se na nás 2x podívat děda. Dokonce mě i pustil na procházku, to si dost našplhal.
Ale výstava v Plzni, jak mi to povídala mami, proběhla dobře. Hanka byla hodná, celou dobu ležela v kleci v pelíšku, posuzovatelce se líbila a dala jí CAC. To je jako že je výborná, jako ve škole jednička. No a protože to je už třetí CAC, stala se Hanička šampiónkou. Jako já. Jsme tedy oba šampióni. Vedle v kleci byl ale prý jeden mladý kocour, který chtěl Hanku navštěvovat. No, ještě že jsem tam nebyl, to bych asi jen tak nenechal. Ale mami říkala, že Hanička byla vzorná, kocoura pleskla tlapkou a tím mu vysvětlila, že o něj nemá zájem. No tak to dobře dopadlo, vrátili se domů, cítil jsem ty pachy, ale jenom jsem Hance vysvětlil, že jsem na ní celý den doma čekal, a takové výlety se mi vůbec nelíbí. „Mňaů, mě taky ne, s tebou doma je mi lépe,“ broukla tiše a já jí věřím.
Co se potom stalo, je jako pomsta, ale není to tak. Volala nám mami od kočičky Adélky, se kterou jsem měl loni v září koťata, že Adéla strašně řve, celou noc že nespali a jestli jí můžou přivézt na námluvy. Tak přijeli. Adéla je fakt pěkná nevěsta. Po tom loňském mateřství zkrásněla, úžasné má oči, veliké, kulaté, to opravdu není špatná matka pro moje koťata. Tak jsem se jí věnoval, 2 noci a dva dny. Ona je taková bojalka, schová se vždycky pod noční stolek nebo za zrcadlo, krčí se tam, jako bych jí chtěl ublížit. Ten první večer se ale chovala jako dračice, dokonce mě mlátila. Ale já jsem trpělivý. Počkal jsem si, ono jí to dlouho nevydrželo, a svojí povinnost jsem si splnil. Tak uvidíme, jestli ty děti chtěla a jak jsem byl úspěšný. Dám vám vědět, kdyby něco. A Hanka se na ní přišla podívat, něco si s ní povídala a hlídala za dveřmi. Když potom Adéla odjela, ležel jsem několikrát s tou „mojí“ na skříni, aby si nemyslela, že jsem jí chtěl vyměnit. Jo jo, kocouři a jejich hříchy. Ale nakonec, vždyť já alimenty neplatím, dokonce přispívám do rodinného rozpočtu, tak mi to přeci Hanka nemůže vyčítat. A mami taky hned koupila pořádný pytel našeho oblíbeného francouzského krmiva.
Horší bylo, že já už Adélku nechtěl, ona nechtěla mě a její mami si pro ní nemohla přijet. Tak jí odváželi naši. Kníčela prý trošku v autě, ale svojí maminku viděla moc ráda, a večer potom si s naší mami psaly, a prý že ležela v posteli a spala jako zabitá. Jo, já jsem jí spát nenechal.
Nevím, jestli jsem neudělal chybu, když jsem vzal tuhle ven sebou naší Hanku. Ona tam od té chvíle chce chodit pořád. Vůbec jí nevadilo, že jí sníh studil do tlapek. Poskakovala si po dvorku, proběhla kolem domu, nejraději ale leze po lešení a na střechu garáže. Máme potom s mami strach, že jí uklouznou tlapky a spadne do závěje. A představte se, co provedla v pátek. Vyskočila na lešení, proběhla na druhou stranu domu a skočila k sousedovi na zahradu. Mami chodila a hledala, psice běhaly a koukaly, já jsem se také rozhlížel a nikdo Hanku neviděl. Mami se potom šla podívat za dům, tam co mám schovku v hromadě cihel, a uviděla Hanu u souseda. Skočila přes plot a darebu chytila. Ona totiž mířila k druhému plotu, tam co mají tu zlou dobrmanku! A teď smí ven jen s doprovodem a jen na verandu. Ještě aby se jí něco stalo!
Bezpečnější je, když pozoruje z okna naše ptačí krmítko. Štěká na ptáčky, kteří tam přilétají pro semínka slunečnice, dokonce někdy i tluče do skla. Ta by jim asi dala, kdyby to šlo. A já nejsem jiný. Tuhle ráno si mami myslela, že mám kašel. Zalezl jsem si totiž za závěs a nebylo vidět, co dělám. A já se jen rozčiloval na jednoho tlustého nahnědlého kosa, který měl tu drzost a klidně si hopkal až skoro ke mně. Vůbec mu nevadilo, že mě to příšerně rozčiluje a z toho rozčilení jsem vydával ty divné zvuky, o kterých si mami myslela, že je kašel. Skoro jsem kvůli tomu kosákovi přišel o své oblíbené procházky. Kromě toho kosa a ještě jednoho takového k nám na krmítko přilétají sýkorky, dokonce i modřinky, strnadi a velmi početné hejno vrabců. Proč naši vrabci baští slunečnici, nikdo nechápe.
Stala se mi také dosti hrozná věc. Mami usoudila, že jsem špindíra a musela vyprat záclony, protože jak lezu na okno, dávám na ně špínu a prach ze svého kožichu. A když to udělala, pozvala do koupelny i mě a představte si, lidičky a kocouři, ona mě vykoupala! Venku sníh, mráz a já mokrý až na kůži, tekla ze mě voda, chloupky mi nechtěly proschnout, vypadal jsem jako vydra říční a navíc mě samozřejmě mami nepustila ven. No já jsem zuřil! Chodil jsem po bytě jako uražená ješitnost, poštěkával jsem, nechtěl jsem se nechat vyfénovat, nesnesl jsem rozčesávání, zasekl jsem mámě do palce dráp a on potom nešel vyndat, a jak nešel vyndat, ještě jsem jí kousnul, protože jsem si myslel, že mi tu packu schválně drží. Takže jsem se zase vyznamenal. Mrzí mě to, protože si musím přiznat, že ten kožich už si to zasloužil. A navíc jsem teď i o něco lehčí, protože mami ze mě vyčesala dost velkou hromadu staré srsti, která mi v kožíšku překážela. No jo, ale vždyť to je přeci známá věc, že kocouři jsou tak trochu lenoši a špindírové. Polepším se! Slibuju, polepším se alespoň o ... maličko. Říkám to každou noc mamince, když za ní přijdu do postele. Přijdu, vyskočím si na peřinu, lehnu si na ní, tlapkou jí sahám na bradu, předu a při tom říkám: „Tebe mám nejraději, ty jsi moje největší láska, jsi moje, i když ti někdy ublížím, věř mi, že to vždycky udělá ten kocour ve mně, ne já, tvůj Jaffa.“ Doufám, že mi rozumí, protože kdyby ne, určitě by mě nechovala, nepouštěla mě ven na první zavolání a nečekala na mě ve tmě, až se vrátím.
A tak by to mělo být. Každý, kdo má doma kočku nebo kocoura musí předvídat, že jsou určité chvíle, kdy nastane okamžik šelmy. A potom je lépe se jen dívat.
Mějte se dobře, užijte si tu bílou zimu a těšte se, jaro už se někde připravuje. Ve váze se nám totiž objevily kočičky. Očichal jsem je a voněly mi tím jarem. Tak se těším.
Jaffa
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.