O dětech, o výstavě v Mostě, o plotě a mém hrozném zlobení

Tak dneska toho mám tolik, že nevím, čím začít.

Od toho dne, kdy se nám narodila koťata, se toho přihodilo fakt hodně. První dost důležitá věc byla ta, že mami si to myslela, ale nechtěla tomu asi věřit, nebo co, prostě a jednoduše, máme jen jednoho kluka. Ono to tak vypadalo už to ráno, když se ti mrňouskové narodili, ale potom je mami pořád zkoumala, obracela bříšky vzhůru a koukala při tom do kočičí knihy a říkala: "Ach jo, tak já nevím?" No a sice opatrně, ale přeci jen asi doufala, že jsou kluci tři. Omyl, velký omyl! Za pár dní se ujistila! Čtyři koťátka jsou holky! No to se mi tedy povedlo, že? To jsem tedy odborník! A při tom to dobře vím, že když volají zájemci o kotě, většinou chtějí kocourka. I když kočičky jsou lepší, opravdu, já bych o tom mohl vyprávět. Tak třeba kočičky většinou ani nenapadne, aby značkovaly. Jo, to kocouři, chlapáci, jako třeba já, ti tuto činnost provozují do roztrhání těla. Kočička je taková slečinka, pořád se myje, nikdy nemá špinavá ouška, narozdíl od kocoura, třeba mě, protože já je mám špinavá pořád a mami mi je musí čistit. Kočičky papají způsobně, rozhodně jim nelétají granulky od pusinky, když ale láduje kocour, jako třeba já, tak jsou granule po celém pokoji, protože je hrnu z misky nosem jako buldozer. No ale zase má radost náš pes Agina, protože je potom luxuje a k tomu mlaská. S kočičkou je jediná starost, když se neodvede k panu doktorovi a začne se mrouskat. To potom řve jako lvice. No ale to správný páníček hbitě vyřeší a kočička už je navždy tulivka a miloučká společnice. Tak takové šikulky máme v pelíšku čtyři.

Největší a světloučká jako maminka je Nina. Dovede se tak drát k mlékárně, že klidně převálcuje všechny ostatní. První otevřela oči, první se postavila a první se pokusila o chůzi. Je legrační, když se snaží jít a má při tom vztyčený ocásek. Jo a jinak je po mě. Má krásnou kulatou hlavičku i ouška, tečky v kožíšku má jako jantar. Lidská máma jí zbožňuje.

Její věrný stín je kočička Nanna. Ta je pro změnu nejtmavší. V první chvíli to vypadalo, že bude minimálně tygrovaná, ale tečky se oddělily a z Nannynky bude krásná kočičí slečna, až vyroste. Bude určitě jako její starší sestra Maya. A už se pere.

Velká parádnice je kočička Nancy. Ta je pěkně veliká a celá celičká posetá tečkami. Vypadá jako velké slunéčko 100tečné. Hodně spinká a papá, protože chce být brzy veliká a bude se stěhovat do Prahy, kde se na ní moc těší kočička Suzi.

Nejmenší, ale nejhbitější je kočička Nita. Je také hodně tečkovaná. Ona a Nancy mají zvláštně červeno-růžovou barvu teček. Nita bude určitě pěkná dareba, protože kdykoliv se kolem pelíšku něco děje, syčí. Jako já.

No a konečně Napoleon. Narodil se poslední, ale rozhodně posledním zůstat nehodlá. Je to kocourek samý sval a když zakřičí, je ho slyšet po celém domě. Musí, těch holek na něj je přesila. Ale on se neztratí. Zatne se a prorazí si cestu k mlékárně a potom spokojeně přede a mlaská. No kocour, přeci, jako já. Čeká na něj život v Praze. Je to docela zajímavé, já jsem z Prahy a moje děti se tam vracejí.

Potom se stalo to, že mami a táta nás nechali samotné doma a jeli do Mostu na výstavu koček. Jen jsem nechápal, kdo pojede s nimi. No představte si, od nás nejel nikdo. Ale potom mi mami vyprávěla, že na té výstavě byl můj syn Mercury. Byl tam se svým klukem Martinem a jeho tatínkem a musela tam být i naše mami, protože jim to slíbila už tehdy, když si Merkurka odváželi. A prý to bylo prima, Merkurek byl moc hodný, mami ale hlavně paní posuzovatelce z Itálie se moc líbil, dostal pěkný posudek, dokonce ho vybrali do takové velké soutěže, kde soupeří všechny krátkosrsté kočičky stejného věku. No a to je tedy úspěch. Je po mě, já taky soutěžil, než jsem začal vyvádět. Dostal diplom a medailičku a Martin je na něj pyšný. Tak to už je druhý potomek, který byl na výstavě. První byla Maya, teď Mercury. Jen já nic! Já se totiž vystavuju na plotě.

No a teď to o tom plotě. Strašně trápím naší maminku. Ona je z toho smutná, protože už mě nemůže pouštět ven bez dohledu. Naučil jsem se přelézat plot! Po tom zdařilém výletě, jak jsem psal minule, jsem zjistil, že je mi to doma malé. Proč je kolem všude plot? Proč vidím z okna, jak sousedů kocour šmějdí po louce? Proč mi mami neotevře vrátka jako psicím a nemůžu vyrazit po silnici na výlet? Že prý jsem moc "nóbl" na to, abych lezl po plotech a honili mě psíci blešáci, říkala mami. Že prý nevím, jak uskočit autu, když se řítí kolem po silnici, že bych nevěděl co dělat, kdybych potkal velkého psa vlčáka. To jsou mi strachy! Já bych si přeci poradil! A tak jsem začal strašně přemýšlet, jak to udělat, abych ten svět prozkoumal. Jedna tlapka do pletiva, druhá tlapka kousek výš, třetí, čtvrtá, zadeček je sice těžší, ale mé svalnaté nohy to zvládnou. Chvíli mi to trvalo, ale jeden, dva pokusy a plot byl na mě krátký. Stál jsem na rámu, který je z trubky, a rozhlížel se jako kapitán na můstku. "Ha ha, svět je můj!" a skočil jsem do trávy. Přeběhl jsem silnici a zamířil k sousedům, tam mě moc rozčiluje ten jejich kocour a kolem plotu se potloukají dvě černá koťata. Musím jim vysvětlit, že pánem jsem tu já! "Jaffo!!" ozvalo se mi za zády a byl jsem lapen maminkou. Tak to se mi tedy moc nepovedlo, ale skoro už to bylo. Hubovala mi, říkala, že mám zaracha a šupla mě do traktoru. Nevadí, tam jsem rád. Však ono se mi to jednou povede. Čekal jsem na ten okamžik dalších několik dní, mami seděla na lavičce a něco motala z oranžové vlny, počítala při tom oka a já jsem se vyšvihl na plot jako blesk. Chňap! Už mě zase měla. "Mgauuu, pusť mě!" zaprosil jsem. Ale nepustila. Zase mě odnesla a zase byly výčitky. Potom zavolala pejsky a šli jsem na louku. Nesl jsem se jako paša na mámině rameni. "Když nebudeš utíkat, budeme chodit na louku na procházky," slibovala. No, ještě si to rozmyslím. Pár dní jsem byl hodný. Tedy já to dělal proto, aby si myslela, že jsem se polepšil. Ale já vyčkával. Bylo to fakt těžké, protože se ode mně prostě nechtěla hnout, ale přeci jen jí zavolal táta, tak rychle, nastala příhodná chvíle. Šmik, a byl jsem za plotem. Úprkem jsem se prohnal kolem plotu a prolezl keříky k sousedovi na louku. "Mueáá," vyskočil jsem na studnu a lehl si na vyhřáté betony. Ale ne, už zase mě mami volá. Musím být potichoučku, třeba mě nenajde. Jo, stalo se něco horšího, našel mě táta. "A ať už jsi doma," zakřičel na mě, já se lekl, vystřelil, proletěl plotem z keříků a jak jsem byl splašený, vyběhl jsem až na silnici, kde zrovna jelo auto, a na tu hrůzu už se od vrátek dívala mami. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Já se lekl toho auta a auto se leklo mě, protože jen tak vidět na návsi kocoura, který má barvu jako lev, to není každý den. Trošku jsem uskočil do trávy, dva skoky a mami mě držela. Bušilo nám srdce oběma. A pak? Mám to na doživotí, říkala. Nejspíš dostanu novou venkovní voliéru. Táta prý se nebude dívat, jak mě něco přejede. Teď prozatím spím na půdě, ráno se proběhnu, ale mami stojí jako asistent a nespouští mne z očí, potom jsem v traktoru, to mi nevadí, mám přehled a který kocour se může pochlubit tím, že má traktor? Potom se s mami projdeme po zahradě, trochu se prospím doma v křesle, mezi tím se párkrát najím a napiju, odpoledne zase jdeme na louku a třeba až k potoku, no špatné to není, ale přeci jen, ten svět je tak veliký a tolik mě láká. Škoda, že nejsem sousedovic kocour. No ale, kolikátý už je to vlastně sousedovic kocour? Pátý nebo šestý? A to jenom za tu dobu, co jsem já kocour u našich. A to je letos třetí rok. Tak ne, to bych fakt raději neměnil.

Jsem rád, že mám domov tady. Že tady mám mámu a tátu a svojí Hanku a představte si, říkala mi mami, že asi budeme mít novou kočičku. Tedy nevím proč, když jich máme tolik v krabici, ale prý bude krásně hnědá, jako čokoláda, co jí má tak rád náš táta. Prý se na ní pojede podívat, až se vrátí z toho svého výletu. Už se to blíží, příští týden nás tady nechá "chlapům na pospas". Bude nás přes den hlídat děda, tak snad mě to zase nechytí a neuteču. Jejda, to bude ale divné, ještě nikdy jsem nebyl sám tak dlouho bez maminky. Určitě se mi bude stýskat. Ani na to raději nechci pomyslet. Ale odjede ve středu a v neděli prý bude zase tady, tak to snad uteče rychle. Nejhorší je, že mimina už asi budou potřebovat přikrmovat, to jsem zvědav, jak to s tátou zvládneme.

A hned, jak se mami vrátí, sedneme si k počítači a rychle vám napíšeme, jak to tady naše kočkopsí rodinka bez mámy zvládla.

Tak si užívejte teplých dní a hlavně si ze mě kocouříci neberte příklad. Hrajte si hodně se svými lidičkami, protože "Kdo si hraje, nezlobí" a záhánějte nudu a nežárlete. Já žárlím a potom děsně zlobím. A když mami pracuje, já se nudím. A tak se FAKT budu snažit, abych se polepšil!

Všechny vás zdraví Jaffa

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama