Zrzek od Vlašského dvora

Velmi často se mi vrací příhoda, kterou jsme zažili před téměř osmi lety v Kutné Hoře. Do tohoto města jsme se velmi dlouho chystali, ale nikdy jsme tam neodjeli. Až v létě 1998 jsme se v neděli večer rozhodli a v pondělí jsme vyrazili. Udělali jsme si nádherný výlet, prošli jsme plno památek, bylo nám krásně. Po prohlídce Vlašského dvora jsem si šli odpočinout do parku. Po úzké cestičce šel manžel a já za ním. Najednou jsem vpravo pod keřem zahlédla ohromného rezatého kocoura. Odpočíval a měl přivřené oči. Manžel se za mnou otočil a řekl: „Doufám, že ho nepůjdeš hladit!“ Nic říkat nemusel. Kocour se zvedl, přišel ke mně a začal se mi otírat o nohy. Byla jsem šťastná, že přišel sám. Pak šel s námi parkem. Na konci parku u zídky jsme si sedli a odpočívali jsme. Kocour se usadil mezi námi a pečlivě se čistil, olizoval a předl. Občas si přišel pro pohlazení. Seděli jsme tam všichni tři asi půl hodiny. Byla jsem zvědavá, co udělá kocour. Když jsme se zvedli, vyrazil zase za námi. Dost mě to udivilo a zároveň potěšilo. My jsem začali sestupovat po schodech. Tam se kocour zastavil a zamňoukal. Podívala jsem se na něj a on znovu zamňoukal. Říkala jsem si, že pokud se vydá za námi po schodech dolů, vezmu si ho. Ale kocour zůstal nahoře a ještě naposledy zamňoukal. My jsme sešli dolů do zahrad a kocour zmizel. Vlastně ani nevím, jestli to byl kocour nebo kočka. Ale byl tak veliký, že jsem byla přesvědčená, že to kocour je.

Když pak za mnou takhle začal chodit Maxík, připomnělo mi to kutnohorského kocouře. Tak teď máme doma svého zrzečka a mě občas napadne, jakou roli v tom hraje náhoda.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama