Zpověď starého kocoura

Sedím si na klíně svého páníka a tiše předu. Je mi dobře. Mám svůj pelíšek, páníka, který mě má rád, pár věcí na lovení a plnou misku. To je vše, co mi stačí ke štěstí. Kolik toho takový čtvernožec,jako já, vlastně potřebuje? Byly doby, kdy jsem se trápil. Byla mi zima, měl jsem hlad a neměl jsem nikoho, kdo by mě hladil.

Můj páneček je ale smutný. Říká, že v životě u lidí je to jiné. Lidem také stačí málo. Chtějí mít domov, něco do hrnečku a potřebují lásku. Prý je láska štěstí, které si dáváme navzájem.

Na světě je prý tolik lásky, kolik ji máme ve svém srdci. To jsou citáty a prý jsou pravdivé. Asi ano. Ale je s podivem, jak málo lásky v srdcích existuje. Lidé mění lásku za peníze a blahobyt a zapomínají, že teplé slovo zahřeje více než sklenička luxusního koňaku. Kolik si toho s sebou bere člověk na druhý břeh? Asi jenom vzpomínky. Jaké to jsou vzpomínky? Na to, co vynikajícího snědli? V jak luxusním hotelu přespali? Jak podrazili kolegu v práci? To přeci nemůže nikoho těšit. Na co vzpomínám já? Mám radost z toho, že mám pelíšek. Nevadí mi, že páník nemá v bytě luxus, ani že nejezdíme drahým autem. Zahřeje mě pánova náruč, jeho povídání, honička bytem. Můj dvounohý kamarád je nejraději se mnou. Lidé prý ubližují. Je to pravda? Jak si mohou ubližovat? Vždyť nemají pořádné drápy ani zuby. Prý si ubližují slovy, falší a lží. Nechápu to. Proč na sebe nepředou. Můj dvounožec má příjemný medový hlas. Když jsem někdy vystrašený, mluví na mě tiše a já se za chvíli uklidním. Proč na sebe lidé křičí? Jsou prý vzdělaní a přitom nevědí, že křikem a rozčilováním nic nezmění. Jak by asi bylo lidem pěkně, kdyby vstávali s úsměvem. Potěšit slovem druhého, pomoci povzbuzením….Proč mít radost z toho, když na druhého prší? Ohlodal jsem páníkovi šuplík na klávesnici. Neměl z toho radost, ale nekřičel na mne. Konstatoval, že věci jsou tu, abychom je používali. PC stolek sice není ke kousání, ale kdyby mi to doma řekli, nedělal bych to. Lidé mají řeč. Měli by jí používat k tomu, aby si navzájem všechno vysvětlili. Ale co s takovými, kterým dělá radost to, když mohou druhému ublížit? Nechápu to. Já osobně mám radost, když je lidem kolem mne dobře. Občas si sice hraji na „šelmu“. Zakousnu se páníkovi do ruky, obejmu ji předními tlapkami a zaseknu drápky. Zadní tlapy pak používám k drásání paže. Mělo by to být jako, ale někdy není. Tak mi páník plácne a řekne NE. Jsem kocour, ale pochopím to a přestanu.

Lidičky, já mám radu. Mějte se rádi. Usmívejte se na sebe a když máte moc energie nebo špatnou náladu, dojděte si do těch vašich tělocvičen a tam se můžete vyřádit. Zpohlavkujte boxovací pytel, uběhejte se k padnutí, tancujte, vykřičte se….. A pak se na sebe zase usmívejte a mějte se rádi. Mějte se rádi tak, aby se s vámi všichni cítili dobře. Tak, abyste až budete staří a unavení, mohli vzpomínat jen na samé hezké příhody. A také abyste, až budete staří a unavení, nebyli sami.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama