Kníže Igor

Je to asi šest let co mi známí přivezli podivnou zacuchanou, kdysi pravděpodobně bílou, kouli chlupů, že to našli někde v lese za Benešovem. Po vykoupání a učesání se z ní vyklubal krásný, asi čtyřletý, bílý perský kocour. Byl sice hodně nedůvěřivý a naprosto nemazlící, ale nosit se uměl, tak dostal jméno Igor.

Odstěhoval se se mnou do Prahy a vždycky se choval jako pravý aristokrat, po ničem nelezl, neloudil, neutíkal. Byl spokojený se svojí miskou a pelíškem a stále častěji se nechal i pohladit nebo dokonce i pochovat, stali se z nás velcí kamarádi. Problém nastal, když se přistěhoval přítel - Igor začal vyvádět, přestal chodit na bedýnku, škrábal nábytek a někdy dokonce udělal potřebu do přítelových bot nebo oblečení. Po domluvě s rodiči se k nim odstěhoval. Tam pro Igora teprve začal život, bydlel jako jediná kočka v domě, ale mohl se vydávat na dobrodružné výpravy na zahradu za ostatníma kočkama. Teď byl opravdu šťastný začal se chovat jako opravdový kocour, mazlil se, proháněl venku kočky a lezl po stromech.

Vždycky, když jsem přijela domů, první, kdo mě vítal, byl Igor, až do minulého víkendu. Vypravila jsem se ho hledat na jeho obvyklá místa, ale u jeho kočičí kamarádky Máni jsem se dozvěděla, že ona se už několik dní léčí na otravu. Začala jsem panikařit a moje nejhorší představa se naplnila, na sousedovic zahradě jsem ho našla. Vypadal jako by spal.

Můj táta mu udělal poslední službu, hrobeček má na stráni pod jabloní, kde se tak rád vyhříval. Já už jsem zase v Praze a Malvína (moje nová kočička) mi pomáhá nebýt tolik smutná. Nikdy ale nepochopím, jak někdo může otrávit kočku.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama