Na začátek omluva, koťata vyrostla, odešla do nových domovů a chvíli mi i chyběla, krásně čokoládová náhrada, trampoty s Haničkou, kéž by mami měla víc času

Naši milý kočičí i člověčí kamarádi. Na začátek mého vyprávění se musím omluvit za dlouhou odmlku, ale letošní léto bylo opravdu akční. A to jak pro mě, tak pro naší mami. Jednak ta mrňata koťata, která ona strašně „prožívá“, pořád byla u nich, pořád je chovala, mazlila, koukala jak papají, jak a kam čůrají, jestli není nějaké menší nebo hubenější, dokonce má kvůli tomu občas i mračení od táty, no a potom ona se mami letos rozhodla, že budeme mít na zimu všechny prázdné sklenice ve špajzce plné (a že jich tam má nastřádáno!), tak pořád něco trhá, loupe, krájí, utíká nám do lesa a nosí divné věci v košíku, které potom suší, vaří a nakládá, ale do toho ještě natírá, okopává, sází nové kytičky, protože už jí táta udělal na dvorku záhonky… Ale už jsem to opravdu nemohl vydržet, posadil jsem jí k počítači a řekl: „Tak a už piš!“ Já vím, víte o nás dost, protože od té chvíle, co nám Modrý Filip udělal takové prima stránky, může tam mami psát každý den, co se u nás děje, ale moje vyprávění je moje vyprávění!! Už na to zase dohlédnu, aby to nezanedbávala, slibuju!

Tak o těch koťatech. Od chvíle, kdy si Napi poranil tlapku, už se naštěstí žádný úraz nestal, protože mami hlídala jako ostříž. A ten uličník toho svého bebíčka začal tak zneužívat, že byl vlastně jen ON, On, on, a potom ti ostatní. Mami ho nosila, zvedala, chovala, aby si chlapeček nožičku nenamáhal, jenže on už potom normálně chodil, dokonce i pádil, když se nikdo nedíval, ale když bylo obecenstvo, tak pajdal jako d`Peirac. Kočíci baštili, hráli si, prali se a cvičili, začali dokonce chodit na verandu, ti odvážnější i na dvorek. Mami jen plnila mističky a čistila záchodky. A dny utíkaly a začali se hlásit zájemci. Napoleonek byl zamluven už od zimy, Nancynka měla dokonce několik návštěv, protože se na ní v Praze moc těšili. Jeden den, když byla mami v Německu pro konzervy (považte mají tam Felix 400 g v 7 příchutích a stojí tolik, jako u nás poloviční!), jí volali Dolejšovi. Že by prý chtěli Nitušku do Kladna. A potom hned přijeli Petríkovi, kteří si vybrali Ninečku. A co Nanninka? Že by mi tady zůstala? Prý že ne, červeňáků už je doma dost, a rodinu pro ní určitě najdeme. A začala pořádná hledací akce. První odjela Ninečka, potom Nitka a z výletu ke strýci do Domažlic odjížděla s rodinou i Nancy. Napoleonek to měl naplánováno až na konec prázdnin, tak se stalo, že najednou byla doma dvě koťata a pak tři koťata! Jak je to možné?

Maminka si konečně přivezla tu vytouženou čokoládovou kočičku Beatku. Tedy tátovi jí přivezla k narozeninám. Tedy mě jí přivezla jako druhou partnerku. No prostě nám jí přivezla.

Začaly dny seznamování, syčení, bručení, Beatčina strachu ze psů, ze mě, z Hanky a z koťat. Se mnou to bylo za pár dnů dobré. Jednak nejsem moc doma, no a potom, vždyť vím, jak na holky. Pejskové si Berušky nevšímali, koťata jí zvědavě okukovala, ale Hanka! To jste lidi neviděli. Z Hanky se stala saň. Jak Beu potkala, mlátila jí hlava nehlava, kotě chudák nevědělo kam utéci. Maminka musela být pořád u ní. A Hanička, místo aby se s kočičkou kamarádila, vykoledovala si trest, jaký jsem měl zatím díky svému značkování já. Začala značkovat a je vykázána z domova. Domina jedna. A tak se ke mně připojila a během dne jsme spolu ve voliéře a v noci na půdě. Já si tedy nestěžuju, Hanka myslím taky ne. A Doma je klid, chodíme se tam najíst, pomuchlovat s mámou, vyčesat kožichy, poležet si na křesle, ale potom: „ Hajdy, vy uličníci,“ říká mami „já tady nebudu pořád běhat s kyblíkem a hledat, kde tu kdo zase něco napsal!“ No normálně, ta Hanka si stoupne ke zdi a klidně píše jako já? No to bych do ní neřekl, že je tak šikovná.

No zpátky k těm dvěma červeným chlupáčkům. Legrační bylo, že jak se Bea bála Hanky, bála se i těch dvou koťat, protože chudinka nikdy nevěděla, je-li to ta zlá červená nebo hodná. A tak mami musela držet v jedné ruce Beatku a ve druhé jedno z koťat, aby viděla, že ta jí nenatlučou. Jenže když si na sebe začali zvykat, přijeli si pro Napoleónka. Mami měla mokré oči, když odjel, byl to její miláček. „Ale mami, vždyť máš přeci na mazlení mě! A neboj, já s Hankou zase něco vymyslím, určitě jí přemluvím, pořídíme ti další červeňáčky, slibuju!“

A byla už docela pohoda. Holčičky si na sebe zvykly, Nanninka, pravda, měla převahu, protože byla doma, ale už to tak klidně mohlo zůstat. Ale prý by to opravdu nešlo. Že bych si na Nannku dovoloval, stačí mi Hanina a Bea. A naši a kotě jeli na výlet. Do Bratislavy. A tam Nanninku nechali. A teď nastala ta chvíle, kdy mi začala koťata chybět. Spával jsem totiž s Nanninkou na skříni v košíku. Byla taková hodná, tulila se ke mně, a tak do toho košíka občas zajdu, hledám jí tam a smutně vyzpěvuju. Mami mi říká, že jsem truhlík, no snad to přejde. „Chybíš mi moje malá! Dělej tam v té Bratislavě mému jménu čest.“

Snad si na mě zvykne Beatka. Je klidnější a přítulnější než Hanička, tak doufám, že se přitulí občas i ke mně. Zatím je ale tulivá hlavně k mamince a já pak trošku žárlím.

Jo abych nezapomněl, jak jsem se posledně tulil ke kočičce Adéle z Plzně, tak už má koťátka. Něco se ale přihodilo, tak jsou jen 3, ale to budou mackové!

No a s Hankou mám jen trápení. Už měla tolikrát mrouskačku, že to ani s mami nepočítáme. Asi 6x. Nejprve mě mami oddělila, protože nová koťátka ještě nechce, aby se Hanina po porodu zotavila. Jenže ona znovu a znovu, křik, volání, škemrání, špatně jí, nechce se nechat pohladit, jen křičí a křičí. Víta jak? Chvíli jako kočka, tence a mile, a potom jako kocour, silně a nasupeně. Mňau, mňau! Mňaaaůů, mňaaaůůů! Ona to dělá tak, jako že láká ty imaginární kocoury, aby si mysleli, že už u ní nějaký kocour je. A potom už to mami nevydržela a nechala mě u ní. Tak jsem se do toho pustil, ale ona za pár dní začala znovu. A jak mě otravovala, lezla přede mnou, strkala mi ocásek pod nos. Jenže já jsem PAN kocour. Já si nenechám poroučet. Normálně jsem jí začal ignorovat. „Ty jedna! Já se tady snažím a ty TO děláš jen pro zábavu? Nejsi ty náhodou z Teplic? Říkala mami, že tam kolem stojí u silnic takové ty slečny...! Hano, jestli se neuklidníš, domluvíme ti to s maminkou u pana veterináře!“ A zdá se, že je klid. To by jeden do té naší kočičky neřekl, co?

No, tak jsem spokojenější, že jsem tady s mami chvíli poseděl a přiblížil vám dění v naší rodině. Musíme to nějak vymyslet, aby se nám tyhle výpadky už nestaly. Mami sama říká, že práce není zajíc, proto neuteče, ale potom pracuje a pracuje a její radost, psaní, focení a kočkování stojí v pozadí. Tak na to dohlédnu, nebojte. Mějte se krásně, ještě si užívejte sluníčka a brzy nashledanou s povídáním o koťatech v nových domovech, a těšte se, bude to akční!


Zdraví vás Jaffa

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama