Mami drží slovo, chodíme na dlouhé procházky, je podzim, naše kočičí holky si hrají na ptáčky, jsem neohrožený lovec, z půdy jsme utekli naposledy a ráno mě opravdu zábly tlapky

Jistě víte, že mami slíbila, že půjdeme na výlet. A taky že jsme šli. A chodíme teď každý den. Pravda, nejsou to výlety někam do neznáma, ale chodíme po louce, protože už jí posekali, chodíme k potoku a dokonce až na "jámy" na louce za potokem. Proháníme se s psíma holkama, čucháme myší díry, já si moc rád lehám a válím si kožich v travičce.

Tak třeba vycházka v neděli. Po sobotním nečase vyšlo sluníčko a foukal sice studený severní vítr, ale to nás neodradilo.

První vyběhla z vrátek Agina. Ona ostatně musí být vždy a všude první. Je z naší smečky nejstarší, tak na to má nárok. Potom si spokojeně vykračujeme my s Žofinou. Ona Žofka vidí jen na jedno oko, tak je opatrnější. Počuchali jsme si v pruhu zapomenuté trávy (oni ti zemědělci pořád spěchají a vůbec, jsou to flinkové, trávu sice sbírali takovým divným řvoucím fukarem, ale všude po louce jí spousta zůstala, ale nám to nevadí, protože se v ní schovávají myši), proběhli jsme kolem jedné zuřivé perličky, která na nás vykřikovala, jako by nás neznala, no a potom už jsem si vykračoval po louce k potoku.

Je pravda, že lépe se mi chodí, když tam ta tráva je, protože když je posekaná, tak to píchá do tlapek, ale dá se to vydržet.

















Přeběhl jsem po mostě na velkou louku a koukal, kde jsou holky. No jo, těm se to pádí, když mají takové vysoké nohy. Byly od nás už pořádný kus cesty. Mami na ně zavolala, ale neslyšely, protože foukal opačný vítr. Proto zapískala a Žofina sice hůř vidí, ale slyší dobře. Otočila se a běžela pro mě. Ona je moje velká kámoška, chodíme spolu k plotu, kde hlídkujeme, jednou jsem s ní dokonce prohnal sousedovic kocoura. No, že jsem si vzpomněl na toho kocoura, představte si, už je přejetej. Mami ho viděla hned v pondělí ráno, když vyšla z domu. Ležel na silnici, kousek od toho místa, kde jsme se spolu tehdy v létě poprali. Bylo jí ho moc líto, proto to hned šla říct k sousedům a jejich babi ho odnesla. Chudák černobílák, už to má za sebou. A to je to, jak mi mami pořád říká, že mě přejede auto. Já to totiž nechápal, no a tak už to vím a to bych tedy docela určitě nechtěl. No to jsem ale odbočil.

Doběhla ke mě, šťouchala do mě nosem, no a já tedy popoběhl a potom už jsme šli společně. Jen ten vítr mi vadil, proto jsem se co chvíli svalil na zem, válel sudy, vystrkoval na mami břicho nebo zvedal zadeček a chtěl se mazlit, tulit a hlavně jsem chtěl, aby mě vzala na rameno. No tak to potom konečně udělala, donesla mě až k vodě, kde jsme to zase s holkama všechno pořádně prohledali, očuchali a chvíli jsme pozorovali i vodu, ale protože to opravdu hodně foukalo, mami zavelela odchod. No kdo běžel první? Kdo jiný než Agina. My pěkně spořádaně za ní, cestičkou vyšlapanou ve vysoké trávě, protože tahle louka ještě posekaná nebyla. Zato se to tam myškama jen šustilo. To je něco pro ně, takový prales. Jen počkejte, vy šedivky, však oni vám to tady taky posekají!

Najednou se mi ale vůbec jíst nechtělo. Neposlouchaly mě nožičky. Tak si mě mami hodila na rameno (to je naše naučená figura) a kráčeli jsem k domovu. Nebe bylo překrásně modré a mraky bílé, šedé i průhledné. Sluníčko sice svítilo hodně, ale mami říkala: "Už je tady opravdový podzim". No asi ano, mami to přece musí vědět. Podzim prý se pozná tak, že je ráno zima (a to je, i mráz už leží kolem domu), potom je sluníčko, potom se brzy šeří, potom začnou mami a Aginu bolet klouby a taky se houfují vlaštovky a špačkové.

Vlaštovky už jsem včera neviděl, možná už jsou na cestě do Afriky. Špačkové jsou tu pořád a strašně křičí, asi zahánějí ten podzim. No a mami už nasypala semínka do krmítka, prý aby neměli ti ptáčkové, kteří zůstávají, hlad. Jen aby ty ptáčky náhodou někdo z nás třech koček Ľuptákových napřed neprovětral. Hanka byla dneska ráno na tom novém krmítku, Beatka vyšplhala po plotě a vlezla si do toho starého. No a já? Abych nezůstal pozadu honil jsem po zahradě straky. Ony jsou ohromné potvory. Ukradly naší mámě perličce všechny děti! A proto teď s naší mami hlídkujeme, když je slyšíme křičet, hned běžíme na zahradu. Mami se vzduchovkou, já s nabroušenými drápy. Mami pálí do vzduchu, já číhám a chci útočit. No a to se mi povedlo právě včera. Jedna ta loupežnice si sedla na švestku a já za ní. Ona výš, já taky. Ona ještě, já se přeci nenechám zahanbit. Byl jsem skoro až na vršku, straka na mě křičela, výhružně mávala křídly, ale já jsem se nebál ani trochu. Jenže ona potom zamávala křídly a odletěla. Určitě měla ale nahnáno! Já ze stromu spokojeně slezl a šel si k mamince pro pochvalu.

Pochvalu jsem si ale rozhodně nevysloužil včera dopoledne. Ani já, ani Hanka. Doma jsme dělali křiky, proto nás mami poslala na půdu. Jenže venku tak pěkně svítilo sluníčko, chtělo se nám na zahradu, chodili jsem s Hankou od dveří ke dveřím, mami ale nepřicházela, proto jsem se rozhodli, že to vyřešíme sami. Jak a kudy jsem utekl já, to se mami jen dohaduje, myslí, že větračkou u kotelny. Kudy ale utekla Hanka, to ví dobře. Seděla totiž v pokoji u počítače a najednou levým okem zahlédla stín něčeho letícího a potom už jen zaslechla tlumené "BUCH". To Hanička dopadla na trávu před okny. Ona ta moje akrobatka už podruhé vylezla větračkou na půdě a skočila dolů. Je to tak 4 m! Mami se strašně lekla, hned se hnala ven, ale Hanka naštěstí přišla za ní, trošku mžourala, trošku se oklepávala, mami jí hned celou prohmatávala, nesla jí domů a tam jí asi hodinu pozorovala. Ta kosmonautka se ale po chvíli oklepala a vykřičela a trochu nafackovala Beatku. tak mami uznala, že jí nic není. Ale i tak, hned šla, všechna okna na půdě i v dílně zavřela a pravila, že to bylo naposledy. A podle toho, že dneska ráno, i když byla zima, tráva byla bílá, tlapky mě zábly, vousy se mi zimou ježily, s námi mami chodila po zahradě, honila se s mnou kolem záhonků a hrozila na mě větvičkou, to asi bude pravda. Létu prostě definitivně odzvonilo a skončila i naše letní volnost. Zase si budeme muset umývat tlapky, u dveří bude stát kbelík, Agina bude trucovat a utíkat domů se špinavýma nohama. Co budeme dělat, když bude třeba týden pršet? No něco určitě vymyslím. Jsem přeci akční kocour Jaffa a tímto vás všechny zdravím!

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama