Boston (Do Ameriky jezdí parníky VI)

Do Ameriky snad ještě parníky jezdí, ale já jsem tam přiletěla. Nikoli na koštěti, jak by se mohli někteří z vás domnívat, ale letadlem. Ten parník by byl možná zajímavější, ale letadlo je rozhodně rychlejší. Když k tomu vezmu časový posun, tak jsem z Prahy v Bostonu byla za pár hodin. Z Prahy jsem vyletěla kolem 13. hodiny a v Bostonu jsem byla v 8 večer (a to jsem měla ještě několikahodinovou pauzu v Londýně). Docela pohoda. Domů, ke své mládeži, jsem to však měla ještě kus. Na letišti mě čekali syn a snacha. Vyrazili jsme autobusem do Portlandu a odtud pak autem do Madisonu. Byla jsem hodně unavená, ale stačila jsem se dívat kolem. Připadala jsem si jako v nějakém filmu, protože všechno bylo jiné než u nás. Také jsem poprvé ucítila skunka. Vůbec by mě nenapadlo, že takový puch vydává zvíře. Spíš se mi zdálo, že někdo pálí pneumatiky.

Když jsem si užila vnučky, snachy i Madisonu, vydali jsme se se synem konečně do Bostonu. Tentokrát na prohlídku města. Zajímá mě historie a dost jsem se těšila na to, že uvidím loď z Bostonského čajového dýchánku, Harvard a další zajímavosti.

To všechno se ale do dnešního vyprávění nevejde. Dnes popíšu cestu a ubytování. Jen doufám, že vás příliš nevyděsím. Občas jsem docela kritická. Ta výprava do Bostonu dopadla skvěle, ale některé podrobnosti tak zpočátku nevypadaly.

Ráno jsme se vypravili taxíkem do Wattervile na zastávku autobusu. Možná si ještě vzpomenete na článek Myš na stanici. Chviličku po této příhodě dorazil autobus a pak už jsme jen jeli a jeli. Než jsme vyjeli, stačil se řidič velice rychle představit, upozornit nás na dodržování pořádku (ten jsem ale v autobusu marně hledala) a také nás upozornil, že se po celou dobu jízdy nesmí v autobusu kouřit.

Dívala jsem se oknem, krajina mi místy připomínala krajinu u nás, ale domy, ulice, to všechno bylo jiné. Také jsem si prohlížela lidi v autobuse. Měla jsem pocit, že s námi nejeli lidé příliš bohatí. Jednu studentku vyprovodili rodiče, jela do New Yorku, pak s námi seděl nějaký Asiat, mladý černoch... V autobusu jsem si jako u nás nepřipadala. Pozorovala jsem jednoho mladíka v naší blízkosti. Vezl velikou kytaru a pořád telefonoval. Pak odešel na záchod, odkud se začala šířit zvláštní vůně, patrně marihuana. Tu pak zamaskoval normální cigaretou. Když dorazil zpět na své místo, vzal si ještě z lahvičky pár vitamínů? Pak zase začal telefonovat. Cesta mu utíkala určitě rychleji a zábavněji než nám.

Do Bostonu jsme nakonec dorazili v pohodě. Ubytování jsme měli v hostelu Prescott. Ten jsme měli rezervovaný přes internet. Projeli jsme pořádný kus Bostonu autobusem „klaprštajnem“ a nakonec jsme svůj hostel našli. Vypadal dobře. Mohli jsme si dát na verandě zdarma kávu, prohlédnout si letáčky bostonských památek a tak se mi zdálo, že hostel bude docela pěkný. Po chvilce se se objevil majitel a řekl, že nás odveze do druhé budovy. Ta už tak dobře nevypadala. Tato budova ještě nedávno sloužila jako nemocnice. Když jsme otevřeli pokoj, syna málem „vezli“. Říkala jsem si hochu, ty nevíš, co jsou turistické ubytovny z doby před 20 lety a ani jsi nezažil koleje v Rusku. Pokoj byl třílůžkový, s vlastním WC a umyvadlem, sprcha přes chodbu. To by docela šlo. Ale postele! Nemocniční hrůza, igelitové matrace, dokonce i polštář s igelitovým sypkem. Na posteli pohozený růžový hadr. Naštěstí jsme dostali povlečení. Tedy jen prostěradlo a povlak na polštář. „Blanket“ nám prý stačí. Ještě, že jsem měla s sebou spacák! Rychle jsem zaimprovizovala. Synovi jedno prostěradlo na matrace, pod „blanket“ prostěradlo druhé, já jsem si dala tu houni, zvanou blanket, pod spacák a polštář byl čistý. Syna jsem nakonec přesvědčila, že se tu dá přespat docela slušně. Ještě jsem si vypůjčila mop a vytřela jsem ulepenou podlahu. Měli jsme štěstí, obě noci jsme zůstali v pokoji sami. Nechali jsme se zavést šéfem zpět do centra města. Hlasem jazzového zpěváka nám ukazoval pamětihodnosti města, naháněl službu v hostelu, přijímal objednávky na něco, čemu jsem nerozuměla. Ani jsem se rozumět nesnažila. Jeho hlas byl opravdu příjemný a tak jsem svou „mozkovnu“ nechala odpočívat a skoro mě ten chraplavý hlas uspal. V centru jsme se vydali na Boston National Historical Park, ale o putování po městě budu psát příště.


Malý odpočinek v  jednom z mála zděných kostelů. Dobré místo k meditaci.


V téhle ulici je nejstarší ústřicový bar


"Krejzy" bostonský podvečer

Kolem 22 hodiny jsme vystoupili z metra a volali jsme do hostelu. Šéf si pro nás přijel. Byla nás celá parta. Kluk z Nového Zélandu, dvě Angličanky a nějaký Němec. Já jsem se při představování zmohla akorát na větu: „I´m his mother“ a ukázala jsem na syna. (Připadala jsem si jako za mlada, jen s velikou jazykovou bariérou. Naposledy jsem takhle hodně cestovala po SSSR a ruštinu zvládám dosud velmi slušně. Škoda, že s angličtinou to tak zdaleka není.) Pak už pro nás přijelo auto. Novozélanďan se nás ptal, jaké je ubytování. Vysoukala jsem ze sebe, že hlavní budova je OK, ale tam, co jsme my, v nemocnici, tam je to „horrible“. A přesně tam jsme také zastavili. Klukům se z auta moc nechtělo, ale pak jsem zjistila, že byli ubytováni jako my. Ještě jsme dostali pozvánku na párty do hlavní budovy. Kdosi tam slavil narozeniny a tak přivezli soudek s pivem. Párty byla asi velká, ale my jsme byli zmořeni a jak jsme se dotkli postele, už jsme nevylezli.

Ale druhý den jsme si zašli pro pivo do lékárny, na internet do knihovny a také jsme potkali bostonskou kočičku, ale o tom až příště.


Bostonské kočky

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama