Výlet, zálety, útěk? Tak tohle ví jen Jaffa a myslíme si, že nám to opravdu nikdy nepoví!

Dnešní kočkoděj nebude jako obvykle od našeho kocoura, tentokrát ho píšu já sama. A proč? Chci vám popsat, jaké strašné chvíle nám, tedy hlavně mě, náš miláček Jaffa připravil.

Varování přišlo už v neděli, ale nevěnovala jsem mu přílišnou pozornost. Jaffa se šel projít na dvůr, ale místo po dvorku se špacíroval za vraty. Jen tak jako: „já jsem si jen maličko odskočil, už jdu zpět.“ Vůbec ho nerozčílilo, že se na něj dívám, jak leze po hradbě. Seskočil, přiběhl ke mě, obtočil se mi kolem nohou: „A jdeme domů, je tady zima,“ zabručel. A mě to nevarovalo.

Druhý den jsem potřebovala do města, ale přijel kamarád, že je jejich Kubovi špatně a jestli může zůstat, aby nemusel do školky. Jenže na tohle se měl zeptat také kocoura. Ten toho šestiletého kluka vůbec, VŮBEC nemá rád. Pořád běhá, vykřikuje, celé léto jezdil po nádvoří na kole, občas na Jaffu dělá divné obličeje, křičí a hubuje mu, prostě je to divoké dítě a takové děti nemají kočky rády. Hanka se vždy schová, Beatka je zlatá a vydrží i jeho projevy přízně jako chování a natahování, ale Jaffa? Ten ho prostě ignoruje. A právě to byl možná důvod jeho zkratu.

Odjeli jsme tedy do města, byla jsem na úřadě, u lékaře, v obchodě, zpět jsme přijeli chvíli před polednem. No a u dveří už se to tlačilo. Žofina, Agina a jak jinak, pan kocour. Já plné ruce nákupu jen zavolala na manžela: „Jaffa jde ven!“ a šla vařit čaj a chystat nějaký oběd. To, co přineslo příštích 20 hodin, bylo jako zlý sen. Jsem doma bez práce už rok, celý ten rok zvládáme s celou tou naší smečkou docela pohodově. Těch několik Jaffových letních procházek bylo téměř vždy s přímým dozorem. No a když jsme doma skoro všichni, takový karambol.

Po chvíli přišel manžel s Kubou do domu a já neměla ani potuchy o tom, že kocour zůstal venku. Tedy, že kocour už odkráčel za dobrodružstvím. Po obědě jsem chtěla zavolat na jídlo také čičinky. Beatka byla v obýváku, Hanka spala v koši na skříni, šla jsem tedy pro kocoura do dílny. Ale tam nebyl. Nenápadně jsem se tedy zeptala, jestli ho kluci zavřeli a jejich odpověď mě zmrazila. Ne, on šel někam dolů na zahradu. Ale od té chvíle uplynula už minimálně hodina. Rychle jsem se oblékla a vyrazila po místech, kde se většinou zdržuje. Nikde nebyl. Celá rozzlobená jsem zalarmovala i zbytek rodiny a vyrazili jsme všichni. Kocour nikde. Hlídkovala jsem i na půdě, ptala se souseda, opět vyrazila kolem celého bloku domů, prošla zahradu, nahlížela přes ploty k sousedům, vrátila se zpět. Bylo to evidentní, kocour vyrazil na delší túru. Ale proč? Proto, že Kuba ruší jeho klid, proto, že jsem ho jen pustila a šla do domu? Manžel prošel půl vesnice, potom nasedl do auta a projel okolí, Jaffa nikde. Asi za hodinu jsem zase vyrazila, prochodila jsem všechny Jaffí cestičky, pořád jsem volala, lákala, bohužel bez úspěchu. A to ještě svítilo sluníčko. Byl mráz, ale na výsluní to lednové slunce trochu hřálo. Ale moje nervy už začaly pracovat. Měla jsem pocit, že si stoupnu k silnici a budu mávat na auta, aby jela pomalu. Vždyť on v tom neumí chodit! On neví, že ho auto odhodí a poláme mu všechny kosti. Na tyto moje šílené úvahy manžel reagoval tak, že mě uklidňoval, říkal mi, že se určitě někde vyhřívá, že někde číhá u myší díry, že v pět dostane hlad a přijde domů. Nepřišel. Začalo se pomalu stmívat. Neboj, přijde do devíti, bude radostně bručet a dožadovat se plné misky. Nic takového se ale nestalo. Bylo deset, já s baterkou chodila po zmrzlé zahradě, volala a už skoro brečela. Strašně jsem toužila zasvítit k plotu a uvidět ty fosforeskující oči. Už bylo zase -14 stupňů a já nevěděla, co si počít. Všichni mě uklidňovali, dokonce i dcera z Londýna, ale mě bylo strašně. Chodili jsme s manželem ven každou půlhodinu, protože jsme doufali, že bude sedět na gaučíku ve verandě. Ale bylo tam stále prázdno.

Po půlnoci byla už moje beznaděj přenáramná. Kdyby alespoň nebyla taková zima. Proč šel právě teď, v době největších mrazů? Doma má dvě kočičky, co ho to napadlo je opustit? Ticho noci mě strašně deptalo, každou chvíli se mi zdálo, že slyším jeho zpívání, které provozuje už asi druhý týden. Bylo to ale jen moje přání. Jedna, dvě, půl třetí. To už začala kocoura hledat i Hanka. Chodila ke dveřím a od dveří na okna, smutně volala a škrábala tlapkou. Občas přišla za mnou k posteli a jakoby se ptala: „Kam šel Jaffa? Mňiáááůů?“ A ty myšlenky!!! Jak tohle řeknu Alče Vaňousové? Jak to vysvětlím Alence a Ivě, které chtěly s naším kocourem malé míšánky? Jak se budu moci podívat svým kočičím známým do očí? To bude strašné, když už Jaffa nebude psát svoje kočkoděje! Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o hrozných věcech, ačkoliv jsem se chtěla přesvědčovat o tom, že se nic neděje a kocour určitě přijde. Muž spal také jen na půl oka a každou chvíli mě uklidňoval. „Představuj si, jak si někde užívá,“ říkal mi, ale já si představovala úplně jiné obrazy. Viděla jsem kocoura chyceného v železech, zakousnutého psem, viděla jsem, jak jeho krásný huňatý kožíšek barvy bílé kávy dostal barvu docela jinou, ani tu nechci psát jakou. Už jsem se modlila, aby bylo ráno. A bylo. Kolem půl šesté jsem běžela na verandu, v koutku duše s nadějí, že uslyším to jeho zamručení. Ten smutek, který jsem si přinesla zpět, mého muže dokonce probudil. Takovou noc jsem nezažila, ani když dcera odjela do Anglie, do té velké cizí země. Věděla jsem, kam jela. Kam utekl můj kocour jsem ani netušila. Mráz začal zesilovat, blížil se východ slunce. Bylo krátce před půl osmou. Ven tentokrát chtěla naše psí babi Agina. Odemkla jsem a otevřela dveře. „Mgueáůůů!!“ ozvalo se mi u nohou a jako blesk kolem mne prosvištěl ten tulák. Letěl jako blesk, jak také ne, zima už dosahovala -17 stupňů. Možná ta rána byla slyšet až k vám! Ten obrovský kámen, který mi spadl ze srdce, by asi málokdo uzvedl. Byl doma. Čistý, bez jakéhokoliv šrámu, hladový a promrzlý, ale viditelně šťastný, že se dveře otevřely. Otevřely a za nimi stála plná miska granulí, druhá plná masíčka a teplíčko a obě kočičky a šťastná máma, dokonce i pohlazení od táty přiletělo... S takovou chutí už Jaffa dlouho nebaštil, dlouze pil a znovu se ládoval granulemi. Potom jsem si vzpomněla, že včera jsem mu z nákupu přivezla kuřecí šunku, kterou neměl kdo sníst. Ani na židličku si nevyskočil a dlabal na zemi, myslím tak 7 dkg jí ještě na to všechno slupnul. A potom si zajal tátovo křeslo, zalehnul a usnul jako špalek. Z jedné strany na gauči ho kontrolovala Hanička, z druhé na lehátku na radiátoru ležela Beatka. A mě se chtělo brečet i se smát, protože TO BYLO TO PRAVÉ KOČIČÍ ŠTĚSTÍ!







Podobnou noc už nikdy zažít nechci. Vím, že nejsem sama, komu se tohle stalo, vím, že spousta páníčků prochodila třeba i větší kus města, když hledala uprchlíka, ale rozhodně podobný zážitek nikomu zažít nepřeju. O tom, kde ten dareba prožil noc, se můžeme jen dohadovat. Mohl být u někoho ve stodole, kde se zařadil mezi jejich kočky, mohl si klidně hovět někde na seně. Ale druhou šanci už mu určitě dát nehodlám. Teď se jen budu pozorně rozhlížet, zda někde nepotkám krémového kocourka nebo strakatou kočičku s kulatou hlavou. V tom případě měl ten jeho výlet jen jeden cíl. Raději ale budu, když jeho potomci budou děti Bublinky, Haničky, Anabky nebo Beatky. A až se venku oteplí, dostane opravdu pevnou a prostornou voliéru. Ale kocoura tuláka mu napříště ZAKAZUJEME!

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama