O kočičím namlouvání, Beatka je moje velká láska, nevěsta dorazila a co se také při kočičích námluvách může stát

Dnes bych vám chtěl povídat o kočičím namlouvání. Věřte tomu nebo ne, není to vůbec jednoduchá věc. Mami mi pořád říká, že jsem vlastně chudák, protože jednou chci "kocouříkovat" a nemůžu, a potom zase nemám chuť, ale musím. Příčinou těch velkých neshod je ale kocouří nos. Ten náš nos je totiž moc dobře vycvičený, a tak cítí, že na kočičku jde mrouskačka. No a potom začneme řádit, ale ne vždycky to tak má být. Však víte, jak jsem utekl, i to způsobil ten můj nos. Prostě cítil, že se kolem našeho domu potulují nějaké kočičky, poručil mi, no a já šel.

Ale zpátky k tomu namlouvání. Nejprve jsem se namlouval s Haničkou. Začala být taková záhadná, pořád kolem mě chodila, vlnila ocáskem a našlapovala jako dáma. A už jsem to začal cítit. To se dělá tak, že se připlížíte ke kočičce, děláte jako by nic, ale potom jí čichnete k ocásku. No a už to je jasné. Signál! Když dostane kocour signál, připraví se k akci, tedy začne kočičku pronásledovat, snaží se jí předvádět, jaký je chlapák, no a potom na ní hupne. Jenže!!! To není jen tak. To musí taky kočička chtít. A s Haničkou to byla letos pěkná fuška. Číhal jsem na ní třeba za křeslem, jako že na TO jdeme, ale ona mi jednu plácla tlapkou a utekla. Pádil jsem za ní, dohonil jí, trochu jí kousnul (to totiž také patří k TOMU), BÁC! Další facka. A tak to prosím probíhalo asi dva dny. No a já se urazil. Proč bych se tady měl snažit, když za to dostávám nabančeno? To tedy nemám zapotřebí! A začal jsem trucovat.

A Hanička začala mrouskat. To je to, jak kočička vyvolává chvíli tenkým kočičím hlasem, chvíli silným kocouřím. Volala nějakého nápadníka, žadonila, aby přišel a namlouval si jí, chodila na půdu, stála u okna a zasněně se dívala ven, jestli už nějaký ten kocour přichází, když já jsem trucoval, ale ono nic. Tak to trvalo asi další dva dny. Já trucoval, Haně se vyhýbal, ona chodila po půdě, já spal v dílně. Hanka nejedla a chodila jako mátoha, já se cpal granulkama a užíval si svojí kocouří tvrdohlavosti. Nevím, jak by to dopadlo, protože mami kolem nás chodila, snažila se nás dávat k sobě, pořád mě přemlouvala, abych už se do TOHO dal, a nakonec začala mluvit o nějakém jiném kocourovi, tuším že říkala Alf z Plzně, prý Beatky táta, ten prý se přemlouvat nenechá. Že tam Haničku odveze a já budu mít z ostudy kabát. Já, Jaffa, velký milovník!

To mi tedy věřte, toho jsem se opravdu zalekl. To mi přeci nemůžou udělat? To nepřipustím!! Počkal jsem si, až šla zase Hanina na půdu, rychle jsem se proplížil za ní, přestal si všímat toho jejího vyvolávání a pustil se do "kocouříkování" na plné obrátky. A vše se náhle změnilo. Hanička byla najednou hodná, mazlila se se mnou, žádné facky už mi nedávala. Tati se smál, že prý mě chápe, otravná baba je prý horší než žádná, tak doufám, že si to Hanka vezme jako ponaučení. Já jsem její!! Mě má volat, když něco potřebuje!! Já se nenechám zahanbovat nějakými cizími kocouřími soky!!! A jestli mi chtěla být nevěrná, jestli chtěla třeba jinak barevná koťátka, tak to bych nedopustil! Co by tomu prosím řekli naši známí?

Takže jsem se namlouvali několik dní, mami nás pořád pozorovala, aby měla přehled, viděla, že se činím, no a teď bude jen vyčkávat, jak to dopadne. Jestli to byl ten správný čas a Hanička bude zase nosit v bříšku malé červené kuličky. Zatím to vypadá tak, že Hanička hodně spí, pořád láduje granulky, přestala chodit ven, protože je tam mokro a bláto, lehá si v ložnici pod postel, mami jí pořád češe a při tom jí kontroluje cecíčky a říká, že prý to je nadějné.

Jenže tím to neskončilo. Kde že! Mrouskačka přišla i na Beatku. A to nastalo to pravé ELDORÁDO. Mám pořád tlapky v jednom kalupu. Musím totiž neustále prchat před naší rozlícenou mámou, která tu mojí čokoládovou lásku hlídá jako oko v hlavě. Každou chvíli po mě letí pantofel, nebo třeba tričko, když mami zrovna žehlí, někdy letí třeba vařečka, když stojí máma u plotny, dokonce po mě letělo jablko! No a novinami jsem dostal, vařečkou jsem dostal, pantoflí jsem dostal (to vždycky přes zadeček), no a taky rukou jsem dostal, to i od mámy i od táty. Ale božíčku kočičí, já si nemůžu pomoct! Beatka tak krásně voní, když mě vidí, tak hned začne krásně kníkat, vystrkuje na mě svůj krásný kočičí zadeček a ještě s ním tak svůdně vlní! Jak to má chudák kocour vydržet. Ona je moje veliká láska! A ona to ví. A tak zase spím v dílně, nesmím s ní ležet na skříni a tulit se a je mi z toho smutno. Prý, že musím ještě vydržet. Jo, to se někomu řekne!

Ale přijela za mnou nevěsta. Asi mi jí objednali, abych dal pokoj Beatě. Jmenuje se Anabi a je krásná. Přijela se svojí mami z Prahy, byla vykulená, strašně skrčená a viditelně se mě bála. Nevím vůbec proč, když já žádné kočičce nic zlého nedělám. Tak jsem jí začal přemlouvat, bručel jsem na ní a ten strach z ní pomalu spadl. A potom jsme si užívali! V pokojíčku, v prádelně, ve dne i v noci. Jen se trošku bála našich psů, tak vždycky stražila uši, když slyšela ťapat spoustu nohou po dlaždicích. Ale nakonec potkala Aginu v obýváku, očichala jí, no a nic se nedělo. Byla fakt statečná. A ta Anabi je kočička želvovinová, tak doufám, že se jí narodí nějaký krémáček. Krémáčků je totiž na světě nějak málo.

Taky jsem samozřejmě vyzkoušel její přepravku, to já dělám vždycky, když k nám někdo přijede. Hledám nějakou pohodlnou, ale myslím, že se mi leží dobře v každé. Jen ta první, co mi mami koupila, když jsem byl ještě malý kluk, ta je odložená ve sklepě, dávno už se do ní nevejdu. No a ta Anabi byla i moc kamarádská kočička. Nevadila ani Haničce, dokonce spolu spali na okně. A s Beatkou si hrála a povídala. Mami mě na tuhle akci dlouho připravovala, domluvily si to s Anabky maminou už dávno, ale trvalo to, ona si Anabi dávala načas. Ale snad nám to šlo dobře, kocouříkoval jsem pořádně, teď už budeme jen čekat.

A ještě příběh o nepodařených námluvách vám musím povědět. Stalo se to krátce po tom mém mrazivém výletě. Psala nám paní Eva, plakala a bylo jí moc smutno. Její kočička Nelinka jela totiž na námluvy.To by nebylo nic neobvyklého, jenže se stalo něco strašného, protože ta kočička se ZTRATILA. Nikdo nevěděl, jak k tomu došlo, protože jí z domu nikdo nepustil a vše probíhalo úplně stejně jako jindy. Ale prostě jedno ráno kočička u kocoura nebyla. Všichni jí hledali, prošli celý dům, prohledali okolí, do všech kůlen a zákoutí nahlédli, pořád jen volali a čičíkali, výsledek byl ale stejný, jako když naši hledali mě. A protože byla veliká zima a kočička se ocitla v prostředí, které neznala, doufali všichni, že jí někdo najde a přinese, protože maminka toho kocoura všude tu strašnou zprávu rozhlásila. Ale dny ubíhaly, žádná zpráva o nalezení Nelinky nepřicházela a určitě to muselo být strašné. Paní Eva doufala, že kočičku objeví někdo hodný, bude se o ní starat a bude ji mít rád. Už by skoro mohl být konec příběhu. Smutný konec. Ale není. Jak si tak s naší mami o tom strašném útěku psaly, přiletěl po jedenácti dnech mailík, který se úplně smál a zářil! Nelinka je živá, nikam neutekla, nikam se neztratila!! Ptáte se, kde tedy byla? Ona se schovala. Prostě a jednoduše se z ní stal partyzán, ta statečná kočička, která se docela určitě strašně zlobila, že jí odvezli z jejího domova, od její maminky kočky, od jejích lidských dětí, od jejích hraček a mističek s jídlem, si prostě našla díru ve zdi, kudy vedly nějaké roury, do té díry si skočila a tam, zalezlá několik metrů v jakémsi tunelu, hodlala bydlet. Když ji objevili, nebylo ale ještě vyhráno. Ona se z ní skoro stala kočička divoška, nechtěla se nechat chytit a skoro došlo na bourání. Nakonec ale byla lapena za ocásek, vytažena, uložena do přepravky a šťastně se vrátila domů. A doma, tam prý celá špinavá a pohublá strašně dlouho všem povídala. Určitě jim říkala, že už nikdy nikam nechce, že se jí tam nelíbilo, že se jí po domově stýskalo. Mluvila i při jídle, mluvila, když se chovala, zřejmě se potřebovala po těch dnech ticha vypovídat. To já taky s mámou mluvím, když jsem dlouho s v dílně sám. Říkám jí vždycky, že chci být s nimi, vždyť každé kočičce je nejlépe s jejími lidmi. A tak teď je teprve ten konec povídání o kočičce Nelince. Šťastný konec.

A ještě málem jsem zapomněl na jednu důležitou věc. To kočičí mroukání, které ty chudinky přepadá, ta síla přírody, která jim přikazuje, aby volaly a volaly, to je opravdu svízel. To potom kočička nejí, přestane se starat o svůj krásný chlupatý kožíšek, hubne a chřadne. A tak vás prosím, za ty kočičky, když nechcete mít koťátka, zaveďte kočičku k panu doktorovi, on jí od toho trápení pomůže. I moje dcerka Nituška, která bydlí s maminou Olivkou a tátou Mirkem, už je vykastrovaná. A žádná příroda už jí trápit nebude!

Tak užívejte předjaří, dneska to bylo fakt prima, protože krásně hřálo sluníčko, no a já ležel samozřejmě v traktoru. A bylo mi tam jako v pokojíčku. Ona mě mami jen tak samotného venku nenechá, však víte!



Zdraví vás všechny Jaffa

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama