A jaro je tady - díl II.

Páneček mi nasadil řemínky, které tak nesnáším, protože si připadám jako to velké zvíře, co s nimi tahalo v lese za sebou dříví. Ale vím, že bez nich bychom nikam nešli, a tak je na sobě trpím a při tom vrním, jako bych z nich měl velkou radost. Něco přeci musím obětovat, abychom šli ven, ne? Letos je to moje první vycházka. Když páneček přinesl můj milovaný domeček, natotata jsem byl v něm. Ale že tomu pánečkovi to oblékání trvalo. Konečně byl oblečený a vyrazili jsme. Venku svítilo a hřálo sluníčko a bylo tam jako na jaře. Vlezli jsme do dalšího domečku, ale ten byl již na kolech. Páneček mi v mém domečku otevřel dvířka a já jsem hned vyběhnul a usídlil jsem se vzadu u okna. Tam bývalo před zimou moje místo. Dlouho jsme nejeli, páneček zastavil hned vedle lesa. Byl jsem moc rád, že nemusím jít dlouho po cestě, kde bylo jen cítit samá kola těch pohyblivých domečků.

Další příběhy Přečtěte si také první díl vyprávění A jaro je tady. Všechny příběhy Mightyho i dalších kočičáků najdete v části Příběhy a články. Zažívají vaši kočičáci podobná dobrodružství? E-mňauněte nám je!

Páneček na mne připnul provázek a vešli jsme do lesa. Ta vůně. To si neumíte představit, jaká to byla nádhera. Chvíli jsem byl z toho zmatený, čmuchal jsem ze všech stran spousty dráždivých pachů, ale měl jsem v tom zmatek. Nevěděl jsem, odkud který přichází. Některé byly silnější a některé zase slabší. Chodili jsme dlouho sem i tam a já jsem neopomněl se vyšplhat na každý strom, tedy, skoro na každý strom. Páneček si pohvizdoval a sem tam pronesl: "Ta moje hlava!" Nevím, co stále s tou hlavou měl, vždyť byla na svém místě, ale já jsem se hlavně podivoval nad tím, že páneček tentokrát nic nehledal. Že by to již našel? To ne. To bychom sem již nikdy nešli. Ale pak jsem si vzpomněl, jak panička říkala, abychom se šli ven provětrat, takže ne zase hledat tu ztracenou věc. Sluníčko pronikalo mezi stromy až na zem a tam se dozlatova lesklo a odráželo od kapiček, myslím, že jim říkáte rosa. Zpočátku jsem si myslel, že tu musely v noci tancovat kočičí víly a rozsypaly se jim korálky. Když jsem se je snažil posbírat, tak se mi rozplynuly na šňupáčku. Chutnaly jako voda, ale mnohem lepší, než mi panička dává doma do misečky. A tak jsem se jich nalízal do sytosti. Někde před námi jsem zaslechl, jak bublá nějaká voda. Vodu já mám moc rád, ale zatím jsem se ještě nikdy neodvážil do ní vstoupit. To si jen tlapky namočím a stačí mi to. Snad jednou.

Ale co to? Jedna z těch vůní byla tak silná, že se mi až hlava zatočila. Otočil jsem se tím směrem, odkud přicházela, a pro jistotu jsem ještě jednou nasál. Ano, nemýlil jsem se. Je tam zase ten límec, co jsem doma ulovil. Přišla na mne taková touha se za tím rozběhnout, až se mi znovu začaly ježit chloupky a ocásek se mi vztyčil jak anténa. Myslel jsem, že se zase neovládnu, a když už se mi zatmívalo před očima, tak jsem se rychle vzpamatoval. Uvědomil jsem si, že takto to probíhalo, když jsem doma na gauči ten límec lovil... Hluboce jsem se nadechl a na chvíli zadržel dech. Nebudete mi to věřit, ale ono to pomohlo. Můj kočičí mozeček se pomalu začal vyjasňovat. Přešlo to. Byl jsem na sebe moc pyšný, že jsem dokázal něco, co umíte jen vy, lidé - ovládnout se.

Měl jsem z toho takovou radost, že jsem si samou radostí vyskočil, ale bylo to jen tak do prázdna. Nu, stala se chyba. Vy tomu říkáte chyba ve výpočtu, ale u nás koček je to chyba v orientaci. Přistál jsem pánečkovi přímo na hrudi. To víte, mých sedm kilogramů se přihlásilo. Páneček se svalil jak převrácená váza a já si v tom uvědomil ten velký omyl. Ale nechápu, jak páneček mohl padnout přímo na záda. Padá se přeci na všechny čtyři. Vy lidé musíte dělat všechno jinak. Ale abych pokračoval.

Páneček byl z toho tak zděšený a bílý v obličeji, že jsem si v první chvíli myslel, že přece jenom dopadl na čtyři a já se dívám na jeho holou hlavu zezadu, ale nebylo tomu tak. Věděl jsem, že páneček nemůže pochopit, co se stalo, a hned jsem se mu začal otírat o ten bílý obličej, ale už nebyl tak bílý a dokonce se pokusil na mne i usmát a já věděl, že je zažehnáno. Vstal, oprášil se a šli jsme pomalu domů. Cestou se věnoval řízení domečku a nic neříkal. Jak jsme se blížili k domovu, začínal jsem mít obavu, že si páneček znovu bude stěžovat paničce. A měl jsem pravdu, ale jaké bylo moje překvapení, když slyším, jak jí páneček vyprávěl, jak nám bylo spolu hezky a já jak jsem samou radostí dováděl, i do náruče jsem mu skočil, ale proto, že nebyl na to připravený, tak upadl. A v tom to na mne přišlo znovu, chtěl jsem zase radostí vyskočit, ale raději jsem se rychle nadechl a zadržel dech. Fungovalo to. Zkuste to taky někdy!

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama