Proč rovnou dvě koťátka?

Hlásí se Max, kocouř z Maxíkova.

Jak jistě víte, jsem sám a asi mi to vyhovuje. Ale když s  přitulkyní procházíme stránky Modrého kocouře, tak stále vzpomínám na návštěvu u Jaffíka. Tam bylo vidět, jak si koťátka rozumí, a přitulkyně se rozhodla, že pokud mi bude pořizovat parťáka, tak jedině dvě koťata z jednoho vrhu. Taková, která se znají a nebudou sama. Já jsem totiž už „starý“ a rozmazlený bručoun, tak bych asi dobrým kámošem nebyl. Krom toho, já jsem k našim do Maxíkova přišel sám. Utekl jsem z domova, protože mi tam ubližovali, a já jsem cítil, že ta dvounožka, která k nám na zahrádku chodila za babičkou, je dobrá duše a že mi pomůže. Na oplátku teď já pomáhám jí :o).

Tak to je legrace, přesně tohle jsem napsal minulou neděli a hodlal jsem to dopsat večer. Ale Přítulkyně kamsi vyrazila a když se vrátila, měla s sebou takovou plastovou krabici a v ní se něco mlelo a kvičelo to a já jsem se toho bál a tak jsem zalezl za ručníky.

Dneska je zase neděle a to něco je stále u nás doma a převrací mi to život naruby. Jsou to Vetřelci. Dvě maličká koťátka, z jednoho vrhu:). Přesně podle přání.

Tak tedy s tím já nechci mít nic společného. Vyklidil jsem pole a nastěhoval jsem se do ložnice. Se vším všudy. Když jsem totiž chtěl projit kuchyní a ta dvě mrňata jsem zahlédl, začal jsem z nich zvracet. Tak mi moje Kama přenesla do ložnice i záchůdek a pití... To zvracení trvalo až do čtvrtka. Teď se k Vetřelcům už dokážu přiblížit na dva kroky. Když si myslím, že bych mohl vyskočit přítulkyni na klín, vidím, že už tam ti vetřelci sedí. Tak zase odcouvám. Mňauvajs, kdy už odsud zmizí.

Jeden večer si mě moje přítulkyně vzala na klín a všechno mi o těch „dvou“ vyprávěla. Ti mrňousové jsou chudáci, jako jsem byl já. Maminku ztratili velmi brzy. Někdo je vyhodil a ujali se jich dobří lidé. Přítulkyně si je nakonec vzala od kamarádky, kam je zase vrátí, pokud si je někdo hodný nevezme s sobě.

Jsou to opravdu mrňousové. Ještě minulý týden sotva chodili. Pletou si tlapičky a když se chce jeden podrbat, obvykle se překulí na záda. Pít dostávali kočičí mlíčko v předehřáté stříkačce. Jsou to asi bráškové. Pan doktor říkal, že to vypadá na kluky, ale oni se pořádně prohlídnout nenechali. Jsou zdraví, dokonce nemají ani žádné parazity. K nám si s sebou donesli samé dobrůtky, které jim jejich „páníci“ nakoupili.

Dneska už docela pěkně běhají po bytě a mně vadí, že stále pronásledují mou přítulkyni. Asi si jí pletou se svojí maminkou. Já jsem z toho zoufalý, protože svou milovanou dvounožku rád za nohy lovívám a teď to jaksi nejde. Ale dávají zabrat také přítulkyni, pořád tu kašle a kašle. (Ne že bych jí přál, aby byla nemocná, ale čím víc bude kašlat, tím dřív se těch Vetřelců zbaví:). )

Docela jsem se divil, když těm dvěma začala říkat novými jmény. Jeden Vetřelec je totiž tak krásně vybarvený, tak trochu jako detektivní kocour Koko, a tak mu tak Kama začala říkat. Ten druhý byl zpočátku takový průzkumník, všechno musel prolézt, zkontrolovat, a tak dostal jméno Agent (Agi). Uběhlo jen pár dní a kocourci se vybarvili. Ne že by si změnili barvu, ale ukázali jací jsou. Koko se chová jako nejmladší sourozenec. Je pěkně rozmazlený, pořád ječí. Brášku odstrkuje od misky, stále chce cucat jeho „cecíky“. A tak také rychleji roste. Agi vypadá menší, ale je to šikula.

Oba mrňousové si pomalu začali uvědomovat své tlapičky a tak už chodí celkem v pohodě, upadnou jen občas. Už se začínají pěkně prát a prohlížejí si mojí „veteš“ (já jsem totiž pan kocouř a tak hračky nemám, ty jsou pro prťata).

Co mojí přítulkyni překvapilo je to, že krásně chodí na záchůdek. Takové maličké tlapinky a jak s nimi pěkně hraboší a zase to po sobě zasypou. Jsou to šikulové. (Ale abych je moc nechválil! Včera totiž Kama byla delší dobu pryč a když se vrátila, pěkně to tu páchlo. Stále hledala nějakou loužičku, ale žádná nebyla. Pak to objevila. Pod křeslem malá, pěkná, hnědá housenka. Tak odtud ten puch! Jenže prťata mají ještě problémy s kakáním. Večer musela Kama Agimu trochu pomoci. Prý je to s těmi Vetřelci tak trochu jako s dětmi.)

Tak já jen doufám, že tu už moc dlouho nebudou. Za takové dva týdny budou schopni se o sebe postarat už úplně sami, tak by je Kama mohla odvézt. Tu škatuli tady stále má. Jen si myslím, že by pro ně bylo lepší, kdyby se jich ujal někdo, kdo by je měl především doma. Aby z nich byli praví gaučoví kočičáci jako já a většina přátel z Modrého kocouře. Jinak tu zůstanou až do konce prázdnin (z čehož se asi zblázním a Kama ukašle), a pak z nich budou venkovní kočky. Ne, že bych je miloval, ale když zůstali zdraví, tak by asi bylo škoda, kdyby se od toulavých koček něčím nakazili.

No a na závěr? Kdyby lidi dali kočky kastrovat, tak bychom tu neměli tak nádherná koťátka, ale na druhé straně se nemusí vždycky najít jen dobří lidé, a tak mohou koťata skončit špatně. Například tak, jak vám brzy sdělím.

Na příště tu budu mít vyprávění o tom, jak Kama s Tinkou zachraňovaly třídenní koťátko.

Myslíte, že se jim to podařilo? Vraťte se opět sem, na modrokocouří stránky a dozvíte se.

Sdílejte!  |  O sdílení

1 komentář

Reklama