Viktorínek píše z nemocnice

Ležím na klíně jedné paní, ona mě hladí a něco mi šeptá, držím se její ruky oběma tlapičkama, dívám se jí do očí a předu a předu. Nezlobím se na ni, když mně nechce dovolit, abych si vykousal ty šňůrky, co s nimi mám prošité bříško. Nezlobím se ani, když mi zase na hlavu nasadí ten těžký límec a odejde. Slíbila, že zítra přijde zas, a tak si lehnu a budu si tiše snít. Hodné lidi jsem dřív neznal. Jen jedna stará paní za námi chodila na zahradu a nosila nám nějakou kaši, která moc nevoněla, ale bylo nás moc, nic jiného nebylo a my měli pořád takový hlad… Jenže vždycky mě hned rozbolelo bříško, viselo mi skoro až na zem. Jednou na zahradu přišel nějaký pán s paní, bál jsem se jich, ale donesli takového něco růžového, voňavého, přiběhl jsem k tomu jako první a na brášky jsem musel vrčet, protože to vám byla taková dobrota, že jsem chtěl ještě a ještě a ještě... Ale bříško začalo zase bolet, tak jsem utekl na druhý konec zahrady, chtěl jsem být sám. Pán s paní se na mě dívali smutně. Moc jsem se bál, když mě chytili a někam vezli, ale dneska už se tady vůbec nebojím. Pána s paní už se taky nebojím. Když jsem poznal, že ruce lidí umí hladit, nemůžu se jich nabažit. Bříško už mi nevisí ani mě nebolí, mám tady každý den nějaké voňavé dobrůtky a tiše si sním, že jeden den, už brzo, mi ta paní límec zpátky nenasadí a neodejde beze mě.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama