Máme rádi zvířata...
18. září 2006 |
Karla |
6 455x / 3x
Také znáte tu písničku? Určitě ano. Je moc pěkná a moc pravdivá. Jen v poslední době se s těmi zvířaty cítím úplně vyčerpaná. Myslím tím Vetřelce. Když jsem si je brala před asi třemi měsíci jen dočasně, měla jsem s nimi plno práce – krmení, masírování bříška, pomoc při zácpě, hledání hovínek (vypadala jako malé housenky, ale cítit byla strašně) po bytě. Ale večer jsem dala Vetřelce v koši na prádlo do vany a do rána byl klid.
K nezměrné radosti koťátka rostla a sílila a jednoho dne už z koupelny přiběhla a nastěhovala se mi do postele.
"... protože jsou chlupatá a mají hebkou srst." Tak to tedy mají! A hebkou srst má všechno naše oblečení, povlečení, ubrusy i prostírání. Chlupaté máme záclony, kytičky, boty, tašky a ranečky.
Ale zvířata chlupatá mají také drápky. Nejprve jsem měla poškrábané ruce, později nohy ke kotníkům, pak ke kolenům... Teď jsem podrápaná celá. Nedávno jsem chovala Agiho na klíně a syn zapnul vysavač. Agi vyletěl, odrazil se od hrudi, dopadl na mé břicho, odrazil se, skočil na hlavu a zadní drápy mi zasekl do čela. Juch! Koukali byste, jak mi to sluší. Čelo se ještě nezahojilo, ale Vetřelci se rozhodli, že si udělají noční hru "Na babu". Už jim nestačí pobíhat jen po peřině, a tak se včera se Agi prohnal po mém obličeji. Připadám si tak trochu jak Indián – lesů pán, v tváři válečnou barvou je malován.
A jak vypadá takový den s Vetřelci? Večer vše uklidím, nerada vstávám do nepořádku. Ráno vstanu, ale po večerním úklidu nikde ani stopa. Zato stopy kočičáků jsou všude – na lince, na stole, na plotně, na okně... na podlaze, ve vaně. Po podlaze roztahané časopisy, občas kytky, dnes dokonce vytahané prádlo ze skříně... :).
Dám se tedy do úklidu. Nejprve uklidit záchůdek. Vetřelci se přihrnou, lezou do písku, chytají lopatičku, drápou sáček... Prostě jsou to pomocníci :). Když konečně všechno vyberu, začnou pilně hrabat. Rázem je z předsíně pískoviště, záchůdek plný a já mohu začít znovu vybírat.
Končí procedura se záchůdkem, ale to už Agi vyřvává u misek: "Jáááúúúúú, jáááúúú." Nejsem–li dost rychlá, přidává Koko své tiché: "íííííííííí." Dostanou smetanu. Pokud je víc naředěná, zůstane v misce. Granulky kupuji koťatům a dospělácké Maxíkovi. Vetřelci se nejprve vrhnou na ty kotěcí, ochutnají a přejdou na dospělácké. A Maxík? Ten bude za chvilku obézní. Vrhá se zásadně po těch pro koťátka.
Zvířata jsou nakrmena, tak mohu nakrmit nás, lidi. Tedy, spíš ráda bych nás nakrmila. Jenže kočičáři skočí na stůl a asistují při přípravě. Moje sušenky je ani tak nezajímají, ale ten sáček je prima. Tak nedají pokoj dokud za a) neskončí v koupelně a my se můžeme najíst v klidu, za b) nekončí v koupelně, ale my se při jídle neustále oháníme a otáčíme hlavy se stravou na různé strany (alespoň nějaká rozcvička), za c) koťata nekončí v koupelně, my se netočíme, ale snídáme ve stoje a opakovaně sklepáváme Vetřelce z nohavic. Možnost, že bychom se zavřeli do koupelny my a tam se v klidu najedli, jsme zatím zavrhli. Po jídle se jakž takž stačím počlověčit. Nemusím se líčit, jsem vyzdobena kočičími drápy, ale zase se můžu pustit do úklidu. Není možné mít dřez neustále suchý, to nějak nejde. Koťata kontrolují, co se v dřezu nachází, a mokré tlapičky jsou zase na stole, pod stolem, na lince, na plotně... Připadám si jako perpetuum mobile (nebo debile?). Vyčerpaně klesnu do křesla, ale koťata s tak malým bříškem jsou tak plna energie, že okamžitě sloužím jako škrabadlo, odrazová rampa, nebo se snaží ukousnout mi náušnice, případně utrhnout řetízek. To v lepším případě. V tom horším případě okusují mne. Tak je v Maxíkově veselo. Vetřelci provádějí nálety. Při honičkách vyskočí až do poloviny dveří a zaseknou se do koženky. Stávají se horolezci na sedačkách i na křesle. Okupují i okusují květiny. Člověk by jim tu energii mohl závidět. Občas jich mám opravdu plné zuby a Maxíka už třetí den vidím jen ve skříni.
Kolem poledne koťata usnou a rázem jsou z nich ta nejkrásnější zvířátka. Agi usíná s vyplazeným jazýčkem. Vypadá nádherně. Jeden by si myslel, že mu z tlamičky kouká plátek rudé růže. Sotva se dotknu jeho čumáčku, začne hlasitě příst. Agi je pořádný lotr, ale ví, jak na mne. Koko udělá smutný kukuč a jakmile ho pohladím, spustí předení také. Předou, předou zlatou nitku. Když se konečně natáhnu i já, přitulí se ke mně a už není, co dodat.
"Potfůrky mrňavé."
Těším se, až budou pryč, a zároveň vím, že mi budou chybět. Komu chybět nebudou, to bude určitě Maxík. To moje hodné, milované zvíře začalo syčet. Syčí na ty syčáky až z něj jde hrůza. Ale neubližuje. Jen chce mít svůj klid.
Doufám, že se toho svého klidu už brzy dočkáme. Už žádná koťátka dočasně.
(Ve skrytu duše mám já i moje kamarádka radost. Zachránily jsme dvě koťata a ta budou určitě dlouho dělat radost hodným lidem. Doufám, že o Vetřelcích občas uslyším na Modrém kocouřovi. Pozítří odjede Koko a pak snad i Agi. A já budu odpočívat a odpočívat...
| O sdílení
Tiri 26. září 2006 19:46
a co měl říkat chudinka Allistair,když se konečně vrátil domů a místo milovaného staršího brášky objevil dve malé kotěcí vetřelkyně(viz návrat ztraceného kocoura) Ty první dva týdny strávil na střeše prádelny a odmítal slézt i na jídlo,jenom aby ty dvě nepotkat. Naštěstí, teď už jsou spolu jedna tlapka.
Maxik 20. září 2006 20:30
Díky moc za komentáře. Hru "vlezu ti na záda..." to dělali Vetřelci také, Na t byl expert Koko. Ale ten už odjel do nového domova a dostal nové jméno. Tak se určitě objeví ve Zlaté knize.
A jak to vypadá v Pařazovské chaloupce, to si raději ani nepředstavuji. Ale Jaffa určitě brzy něco napíše a přidá fotky svých milovaných dětiček. Tolik koťátek, jako je v Pařezově + láska, jakou se jim věnují, to jsem ještě neviděl.
Jitka 20. září 2006 19:57
Pro samé vypisování her našeho chlupatce (a protože mi dcery četly přes rameno a radily, co mám připsat), jsem nenapsala, to co jsem původně napsat chtěla. Tedy: mít takové dvě Micinky nebo šestnáct! je určitě velká "zábava". Člověk by je někdy (po nějaké vykutálené kočičárně) přetrhl a vyhodil na mráz. Ale známe to: když oni jsou ti kočičáci tak "heboučcí, mají růžové čumáčky a tlapičky, a podívej jak se mazlí". Jitka
sáva 20. září 2006 19:53
maxíku, ty krásný kocouří chudinko, naprosto ti rozumím, že taková návštěva pro tebe už musí být vyčerpávající, zvlášť, když ty sám nemůžeš vědět, že už to není nadlouho. tak ti držím palce, ať se z tebe zase stane ten správný kočičí "mamánek".
Jitka 20. září 2006 19:33
Ahoj Karlo, Maxíku a Veltřelci. My už sice koťátko nemáme, máme slečnu v nejlepších letech, je jí šest. Ale když k nám přišla, legraci jsme si užívali taky. Kočičku jsme se pořídili, protože kočky "přece nic nerozkoušou" a bude to jen kočka domácí, nemusí se venčit. Tak první co Micka v noci provedla bylo, že ukousala páníkovi tkaničky u bot. V oblibě nebyly pouze tkaničky, ale jakékoli tkaničky a gumičky u bund a u tepláků. Zvlášť oblíbená byla pánikova fleesová mikina (a je - jenže páník ji pečlivě schovává), na té se pěkně spí. Pak jsou oblíbené batohy a tašky všeho druhu. Každé ráno před odchodem do práce a do školy, pečlivě kartáčujeme batohy a bundy. Na chlupy absolutně všude jsme si už zvykli. Náš Micín je taky pěkná straka: dcera se už odnaučila jen tak na stůl položit prstýnek, řetízek a hodinky (nejlepší na hraní jsou s koženým páskem a ty s tím kovovým taky nejsou k zahození - na lině se s nimi krásně pinká). Náušnice jsou príma, stačí zaháknout drápkem a už s nimi utíká do kuchyně nebo na chodbu, po lině krásně kloužou a dají se "odpinknout" hodně daleko. Na křupky v botách nebo pod pračkou a pod kobercem, žaludy v pantoflích si člověk taky zvykne. To "půjčování" šperků a strkání křupek do bot jí vydrželo do dneška. Výlety po skříních (nikdo jsme nepříšli na to jak se na ně dostala, na nábytku nebyly drápance vidět) už přestaly. Za to později vyhledávála schovávačky ve skříních, v poličkách (nejdříve si je "vyklidí") a nejlepší jsou schovávačky u dcer v pokojíku. V posledních letech se z naší číči stal gaučák. Tedy až do letošních prázdnin. Nevíme co na ni přišlo: druhá míza? Zastydlá puberta? Lítání z pokoje do pokoje ("lidi uhnětě teď tudy běžím já"), noční běhy přes postele kohokoliv, jakýmkoli směrem po jakékoli části těla. Oblíbenou se opět stala hra "zašťourávání a vyšťourávání kočičích hraček" kdekoli, nejlépe u páníků v posteli mezi druhou a čtvrtou ráno. Běhání po skříních a za skříní a za počítačem. Pak zjišťujeme proč nejde telefon a tiskárna, "kde se - proboha - na polštáři vzal ten chuchvalec pavučin, mami tady jsem si položila hodinky". Jestliže se někdo zvedne na posteli, aby číču "usměrnil" buď padne na bok ("já nic já tu přece jen tak ležím") nebo "potichu" zaběhne pod postele proběhne pod ní a na chodbě se krásně sklouzne po lině. Tak jako když byla kotě, večer schováváme oblíbené hračky: rolničku, žaludy a kaštany, vajíčko naplněné čočkou, myš pískací i rolničkovou a podobné zvukové hračky. Zajímavé je i když víme, kolik zvukových hraček Micín vlastní a všechny je schováme, vždy se ještě jedna tak kolem druhé hodiny ranní objeví. Když ne hračka, tak klíče vydávají pěkné zvuky a když se vyšplhá až nahoru na škrabadlo, jdou některé i shodit. Napouštět vodu předem do vany jsme se už taky odnaučili, na cákancích vody na lině a dlaždičkách nám to potom hrozně klouže, a kdo má lítat po bytě, aby Mícínovi utřel tlapky do sucha. V poslední době přišla na novou hru, schovává se v kuchyni na židli za ubrusem a chytá "kolemjdoucí" drápky, my tomu neříkáme indiánské malovaní ale kočičí lišej nebo ekzém. Máme ho všichni, skoro všude. Dcera si přečetla, co jsem napsala a prý mám dopsat novou kočičí hru: vlezu ti na záda a sundej mě, když to dokážeš. A kdo by se dokázal na tu naší chlupatou kočičí slečnu zlobit, když si před vás sedne, udělá "oči", potom vyskočí na klín a za stálého masakrování a masírování jakékoli ruky, mručí a mrouká a nechá se "šmuchlit", drbat a kartáčovat. Pak usne (co na tom, že ruká na které leží je rozdrásaná a už ji skoro necítíte) a vy se snažíte moc nehýbat, aby se Micínek nevzbudil. Už si to u nás doma bez Micky nedokážem představit. A moc by nám chybělo, kdyby se po otevření dveří neobjevil ten zrzavobílý ksichtík a neozval se mňaaááu. Jitka
Maxik 19. září 2006 10:17
Jj, Jaffíku! Jenže ty dětičky jsou Tvoje vlastní. Já tu mám Vetřelce. Co sis navařil, to máš. Ale je fakt, že na Tebe dost myslím, Říkám si, že to musí být děs. A stím nakrmit se, to je stejné. Jakmile se nahnu k nějaké misce, už tam jsou. kradou mi všechno do tlamičky. Tak je tam nechám, Zalezu a krmím se v noci.
Věra Ľuptáková 19. září 2006 9:21
Maxi, Maxi! Ty si tak můžeš stěžovat. 2 koťata a ty z toho máš depky!! Co mám říkat já??? Prosím tě, přijdu se ráno nasnídat a okouknout, jak to doma po noci vypadá. Mám vždy naježený ocas, jestli náhodou zase nějaké kotě nepřibylo, jeden nikdy neví! Jdu k misce s vodou, dloouze piju a už jen koukám, odkud se přiřítí. Jsou všude!! Tahají mě na ocas, narážejí do mě, někteří se i plíží a jako že chtějí zaútočit. Pak jdu k misce s jídlem. Sotva začnu jíst, už jsou u mě. Chtějí také, i když už před chvílí jedli. Tak uhnu, koukám na ně, jak to do nich padá, jdu raději na suché. I tam jsou za mnou. Jsou všude!! Maxi, já jich tady mám 16!!!! Potom jdu raději za maminkou, ona na mě čeká v kuchyni, tam mi většinou dá do mističky a já se konečně v klidu najím. Tedy v klidu. Škrábou na dveře, lezou po látkové výplni..... Potom, když se najím, jdu do pokojíku, že se uložím na posteli a trochu si doma odpočinu. Už jsou u mě!! Už po mě lezou, teď už mi netlučou do bříška, ale i to dělali, protože si mysleli, že přišla nějaká mlékárna. Ne, to nejde!! NEJDE!! Zasyčím, strašně se na ně zatvářím, oni na chvíli vytuhnou, protože neví, co se stane, ale já raději odejdu. A čekám na mami u dveří do dílny. Ona mě pohladí, třeba i pochová, protože právě odběhla od své každodenní ranní práce (čištění záchodků), řekne neboj, zase bude klid, pustí mě do dílny a tam je mi dobře. Jsou tam jen ty naše dalmatinky, jen já, žádná koťata!!!
A ty si Maxi stěžuj! :-)
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Reklama
Nejčtenější
2
Britská krátkosrstá kočka (13x)
Bude tohle NEJ fotka měsíce prosince?
Máte fotku svého kočičáka? Právě máte možnost ji do soutěže NEJ fotka nominovat!
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.
Přitlapkovat se
