Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...

Kočky z Adelbodenu

Datum9. října 2006  |  AutorKarla  |  Zobrazení celkem/dnes7 611x / 2x

Ahoj přátelé MK. Tak si představte, moji dvounožci se také vypravili na dovolenou a jak to znáte, také nacházeli všude kočičky. Krásné, chlupaté, pěkně vykrmené. Dovolená nebyla ani v Řecku, ani v Egyptě, ale ve Švýcarsku. Potkávali tedy kočky „horalky“. Kočičáři se tam mají. Mají mlíčko přímo od krav, ekologické maso a volný výběh. Na horách jim totiž nehrozí žádná srážka s motorovým řváčem. (Kočičáři se tam mají asi tak pěkně, jak psala Janča o kočkách a Holandska.)

Aby byly zprávy z první ruky, nechám psát svou přítelkyni.

Chůvy pro Maxíka
Konečně přišel čas také na naší dovolenou. Synovi se zdálo, že se doma jen povaluji, a tak naplánoval, zařídil a zaplatil cestu pro nás oba. Nejprve jsme museli zařídit hlídání kočičáků. S Maxíkem to bylo snadné. Máme hodnou kamarádku v domě, a tak za Maxíkem chodila 2x denně. Maxík Majku miluje a protože nerad cestuje, je toto řešení pro něho to nejlepší. Horší to bylo s Agim. Do vinotéky se prý už nevejde, tak si ho vzala známá jedné známé. Prý si chce pořídit koťátko, tak si to nejprve vyzkouší. Agíska nám vrátila OK, ale kotě si asi pořizovat nebude.:)

Adelboden
Vyrazili jsme do Alp a ubytovali jsme se v Adelbodenu. Je tam turistická ubytovna na hlavní třídě horského městečka. Hned první den se nám podařilo ulovit fotku pěkného černého kočičáka. Hlídal schránku na dopisy u jednoho penzionu a vůbec se mu nelíbilo, že si ho chci pohladit. Byl krásně lesklý, s obojkem na krku. Venku ale bylo zataženo, mlha a chvílemi i pršelo, tak jsme více koček cestou nepotkali.

Třetí den jsme vyrazili na naši hlavní túru. Zdolání hory ve výšce 2763m. Tak důležitá hora v mém životě a já si nepamatuji její jméno! Na mapě cesta vypadala moc pěkně. Část se dá vyjet lanovkou a pak výstup po hřebenech. Skutečnost byla trochu jiná a místy i děsivá. Když už se náš vysněný vrchol blížil, viděla jsem nad námi psa. Byl to větší pudl. Vykračoval si tak, jako by hory pro něho byly samozřejmostí. V duchu mě napadlo, zda by si Medvěd bral s sebou Mušlinku na vodítku. Když se tak dívám na Mušlinčiny stránky, tak určitě. A protože jsou kočky obratné, Mušlinka by to hravě zvládla. Možná i snáz než její páník :-). S hafanem jsme se pozdravili a razili jsme dál. Psí přátelé nás od vrcholu zrazovali (nevím proč). Tvrdili, že nemáme vybavení, že se zkazí počasí… Jenže oni sami měli proti nám jen NW hůlky. A když to zvládl i jejich pudl, zvládneme to taky.

Zvládli jsme to! Bylo to drsné. Tedy hlavně pro mne. Odmalička mám závratě jen když se postavím už na vyšší koberec. Dostali jsme se na cestičku, širokou půl chodidla. Dolů sráz, nahoře převis. Zasekla jsem se! Kočka by to zvládla, ale co já? Nakonec jsem prolezla, ale o ten převis jsem se praštila do hlavy. Dostali jsme se na vrchol! Nikde nikdo, jen vrcholová kniha. Zapsala jsem nás a hurá zpět. Nad námi proletěl orel a syn se chechtal. Nás prý neunese, ale Maxíka by určitě vzal do drápů... Při té představě se mi udělalo špatně a snažila jsem se na nic nemyslet a zvládnout cestu zpátky.

Ta tady stála za to! Čekala jsem, že pro funícího astmatika bude cesta dolů pohoda. Ale člověk občas zapomene, že mu není dvacet (ani třicet, ani… dost!) Skutálet se, to nešlo, tak nezbývalo nic jiného, než sestoupit.

Ten den jsme už žádnou kočku nepotkali. Byli jsme rádi, že jsme se dostali mezi lidi a že se nám výlet vydařil.

Další den jsme si udělali jen takovou odpočinkovou vycházku. Bohužel jsme nechali foťák doma. Když jsme seděli na lavičce, zahlédla jsem, jak na spodní louce kráčí kočka. Byla to elegantní chůze. Od domku k salaši. Kočka jako by tušila, že jí někdo pozoruje, z elegance jen tak vyskočila a mávla tlapkou do vzduchu, a pak zase vznešeně kráčela dál. Byla to krásná podívaná. My jsme pak pokračovali v cestě do Alpské zahrádky. Viděli jsme mnoho zajímavého, tak jsme se rozhodli, že se na procházku vydáme ještě jednou a to s foťákem. Cestou se k nám přidala krásná kočička. Byla rezavobílá, tak nám trochu připomínala Maxíka. Měla také obojek, hebkou srst a byla pořádně veliká. Byla to mazlilka, ale do náruče se vzít nechtěla, tak jsem se s ní alespoň vyfotila. Možná to byla ta, kterou jsme viděli dopoledne. Krásná, elegantní...

Další den večer jsme se šli projít. Já jsem okukovala výkladní skříně a  najednou jsem zaslechla mňoukání. Myslela jsem, že je to zase syn. Nebyl! Byla to krásná modrá kočička. Asi nebyla čistě modrá, byla tma. Foťák jsme zase neměli. Kočička přišla na naše mňoukání, mazlila se a nechala se dokonce pochovat. Když viděla, že pro ní nic dobrého nemáme, přešla cestu a začala se předvádět dalším turistům. Potvůrka mazlivá!

Poslední kočka bylo vlastně koťátko. Dvounohé. To jsme foťák sice měli, ale připadalo mi divné, fotit cizí dítě. Byla to malá holčička, tak 6-7 let. Na hlavě přilbu, na sobě džíny a džísku, pelášila si to na malé koloběžce a pěkně řádila. Na přechodu jí moped dal elegantně přednost, a když jsem se na zebru vřítila já, tak mi málem přejel nohy. No, nejsem už holt koťátko. (Příšero, a co kouzelná babička! Ale asi nečteš pohádky a nebo ti jako kouzelná nepřipadám!)

A jak je to se čtyřnohými kočičkami horalkami? Poslední den v Aldelbodenu jsem objevila tuto pohlednici. Tomba der Gipfelstrumer. Tento úžasný kocour zdolal Rinderhorns 3454m a Balmhorns 3709m. Pěkně nás strčil do kapsy! Také vám připadá tak krásný? Pohlednici jsem si koupila a tak mám další suvenýr ze svých cest.

A doma?
Tam se na nás už těšil Maxík. Tulil se a předl a měl radost, že nás má zpátky. Pak přišel Agi a vnesl do bytu rozruch. Bylo vidět, že je rád, že je zpět. Rád viděl mne i Maxíka.

Večer jsem pak byla už hodně unavená a Maxík si ke mně sedl a upředl mi stužku stesku a radosti za celý týden.
Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+





2 komentáře

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Márty
KocouřákMárty  Datum9. října 2006 14:02

Mňauvajs Maxi!Ti musim říct, že ti páníčci se teda maj.Naši taky byli 11 dnů v tahu, ale vod tý doby, co se vrátili nemůžu "holku" dokopat k tomu,aby taky předvedla fotky s kočinana se kejma mi v tom Řecku byli voba nevěrný...každopádně pozdravuj doma a už je radši nikam nepouštěj...stesk je stesk :):):)

Sara
KocouřákSara   Datum9. října 2006 9:59

Hezky napsano, a zcela popravde. Svycary mam spojene nejen s bajecnymi jogurty, po nichz u nas v r. 69 nebylo ani potuchy, ale PREDVSIM s mnozstvim nadhernych mazlivych a nadmiru spolecenskych kocek venkovnich :-))!

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
Kočičí jména (15x)
2
Britská krátkosrstá kočka (13x)

Bude tohle NEJ fotka měsíce prosince?

...
Máte fotku svého kočičáka? Právě máte možnost ji do soutěže NEJ fotka nominovat!

Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?

Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?

Registrujte se!

Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top