Čapí strach kocoura Jaffíka

Včera odpoledne se konečně zvedl vítr. Foukal sice skoro horký, ale přinášel naději, že přijde déšť. Po těch předchozích tropických dnech by si trochu vody všichni přáli. Horkem umoření jsme čekali uvnitř domu, vyjde-li konečně dnes předpověď počasí.
Dala jsem pejskům čerstvou vodu, pozvala jsem Jaffíka na trochu jídla, protože ani jíst se nikomu moc nechce a najednou slyšíme, jak na nás ze dvora volá manžel. Vyjdu tedy ven a hledám, kde že jsou ti krásní holubi, které ten vítr přinesl. A vidím. Že prý holubi, na sousedově střeše stáli 3 čapíci.
Jeden na komíně, dva balancovali na svých dlouhých tenkých nožkách na hřebenu střechy. V té výšce byl vítr o mnoho silnější než dole u země, a proto měli chlapci co chvíli roztažená křídla a já si říkala, co budeme dělat s čápem na dvoře. A tu se ve dveřích objevil horkem zmořený, sotva nožky vlekoucí Jaffa. Obvykle vidí i letícího komára, ale ani ho nenapadlo zvednout hlavu, taky co by tam na střeše hledal. Tak jsem ho zvedla a ukázala mu směrem ke střeše...... Výraz, kterým nás v tu chvíli poctil mluvil za všechno. Náš hrdina se lekl. Přitulil se ke mě, a to dělá jen brzy po ránu, a jakoby říkal, nedej mě.
„Neboj Jaffi, to jsou ptáčkové“, říkala jsem mu a postavila ho na zem. Ležel, přitisknutý k dlažbě, a jen zíral nahoru, na ty divné příšery. Přišla naše starší dalmatinka a hned je uviděla. Ta má totiž krásnou vzpomínku na čápa z dětství. Stál tenkrát na louce a ona, hloupé štěně, se k němu rozběhla. Čáp popolétl a sedl o kousek dál. Agina zase vyrazila a čáp zase popolétl, zase vyběhla a on zase uletěl........ a tak nám to vydrželo asi 10 minut. Potom to samozřejmě čápa přestalo bavit, vznesl se a hloupé štěně jen smutně koukalo, kam že se mu jeho kámoš na honění ztratil.
Zaštěkala na ně, protože vetřelci tak blízko u domovních dveří se netrpí, a Jaffa dostal odvahu. Popošel ke schodům, naježil se, oči upřené na střechu. Zalehl, tentokrát už do číhací polohy, co když nejsou tak velcí, jak vypadají. Chloupky na zádech měl ale pro jistotu naježené jako dikobraz. A věděl proč.
Vítr foukl najednou ještě silněji a jednoho čápa přistihl nepřipraveného. Podklouzl a začal padat. Měl samozřejmě výhodu, protože ač čapí junior, včas si uvědomil, že má křídla. Proto s nimi zamával a to neměl ale vůbec našemu Jaffovi dělat. Ten se chudinka tak lekl, vyskočil z místa do vzduchu jako gumový hopík, tam se v letu otočil, ale chtěl se nasměrovat ke dveřím a místo toho vyrazil do dvorka. Když to po dopadu zjistil, zakřičel, nožičky zahrabaly a kolem nás po schodech a po verandě se prohnala střela takovou rychlostí, že to byl určitě rekord v běhu z místa. Doma se ukryl pod skříňku a když si pro čapí omladinu přiletěl jeden z rodičů a zakroužil nám nad dvorem, aby mladí nelelkovali a nacvičovali, ležel v bezpečí a loučení se neúčastnil. Zašustili a byli pryč.
A kocour, když po dosti dlouhé době svůj úkryt opustil, vycházel ze dveří s očima upřenýma na sousedovu střechu. Kdo ví, co si chudák malý o těch divných tvorech myslel?
A jen pro doplnění, předpověď vyšla, asi za hodinu začalo pršet.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama