Hlášení vojína Prtína

Ahoj, kočindy, kocouřové a koťata. Protože můj páníček už dlouho nic nenapsal (pořád se vymlouvá na práci a nějaké nevoňavé, věčně řvoucí mrně, které krmí z flašky), musím se chopit svého „brku“ já. Možná si pamatujete, jak byla těsně před koncem roku 2006 zveřejněna zpráva (Zachraňte vojína Prtína), že potřebuji lék jménem EPREX. Musím přiznat, že si tu dobu moc nepamatuji, bylo mi hodně špatně, i to málo, co jsem zbaštil, jsem vyblinkal a nemohl jsem vyčerpáním ani chodit.

Předně musím poslat moc kočičích pusinek na Slovensko, kde žije moc hodná mladá paní Marika Veselá. Ta se mému páníčkovi hned druhý den ozvala a lék, který mě pak zachránil, mu darovala. Páníček vyjel z Prahy hned 1. ledna brzo ráno, aby se dokázal vrátit co nejrychleji zpátky a paní doktorka mi mohla injekce píchnout. Dodnes, když mě takto hladí po bříšku, vzpomíná, že on opravdu nejel rychle, že to jenom moc nízko letěl. Ale já mu to nevěřím, on totiž žádná křídla nemá (to bych ho jako ptáčka hned začal lovit).

Řeknu Vám kočičáci, ty tři týdny, co jsem pak zažil, bych nepřál nikomu z vás. Samá jízda autem po doktorech, pořád mě píchali do ťapiček a brali mi krev (prý nějaké testy a vyšetření), protože nikdo pořádně nevěděl, co mi je. Zažil jsem hodné paní doktorky, které mě hladily a říkaly, že se vyléčím, ale našel se i jeden ošklivý doktor, který mi chtěl píchnout injekci, abych prý páníčka zbytečně nepřipravoval o peníze. Nevím přesně, co to bylo, akorát si pamatuji, že páníček pak na toho doktora hodně hlasitě mňoukal, vrčel a vztekal se tak, že pak kopal do takové divné bílé věci. Nejdříve jsem si myslel, že to mňouká na mě a bál jsme se, že ho zlobím. Ovšem pak jsme si sedli do auta, páníček mě vyndal z přepravky a dlouho, předlouho se se mnou mazlil a říkal mi, že jsem moc a moc statečná kočička a že by nic takového nikdy nedopustil.

Každý den jsem dostával spoustu prášků a injekce. Bylo mi moc špatně, točil se se mnou celý svět, občas jsem blinkal a jinak celý den jsem spinkal. Jednou týdně jsem musel jezdit k paní doktorce, aby mě prohlédla, a občas mě bodla do ťapky, až mi tekla krev. Jak jsem byl celý rozbolavěný, měl jsem špatnou náladu, tak jsem vřískal a škrábal, jak to jenom šlo. Jednou jsem dokonce škrábnul páníčka do oka, až mu tekla krev. Sice jsem se maličko styděl, ale byla to všechno jeho vina. Měl mě nechat spinkat a odpočívat, ne mě jenom a pořád stresovat přepravkou, autem a doktorkou. Taky jsem mu to všechno cestou zpátky domů hezky od plic vymňoukal.

Bohužel se pořád nedařilo, hubla jsem každým dnem, už jsem neudržela v bříšku pomalu ani vodičku. Byla jsem smutná, netečná, i když se moje maminka Čertík, která se mnou ještě bydlí, o mě pěkně starala. Každý den se jenom trochu proběhla na zahradě a pak se mnou ležela v pelíšku a lízala mi na hlavičce pěšinku.

Po jednom z vyšetření přišel páníček domů a říkal, že jsem negativní. Vůbec jsem nevěděla, co tím chtěl naznačit, protože já jsem velice pozitivní kočička. Jak páníček furt něco mňouká, tak jsem z toho byla úplně jelen, že prý … FIP a FeLV negativní… No kočičáci, rozumíte tomu? Asi to moc páníčka potěšilo, protože mě pak div neumačkal v náručí.

Nyní, po téměř půl roce, se mám tak střídavě oblačno, možná už i polojasno. Už mi není tak moc špatně od bříška, nezvracela jsem už dlouhou dobu. Papat mi stále moc nechutná, většinou si přes den jenom tak zobnu dietních granulek, ale nestačí to na zvýšení váhy. Páníček si ze mě utahuje, že bych mohla dělat kočičí modelku, že prý se chovám jako ty vychrtliny na předváděcích molech. Něco na tom asi bude, včera mi to mňoukal do ouška můj kocouří oblíbenec Maximilán. Mám prý víc baštit a ukazoval mi, jak na to. Se mu to mňouká, on je pětikilovej kocour a spořádá toho jako stavební míchačka. Taky je to na něm pěkně vidět, hlavně od té doby, co mu byl rok a jel za paní doktorkou, aby mu vyléčila toulací choutky. Zkrátka je to pořádný břišoun.

Protože jsem furt hubená jak lunt, musí mi páníček každý večer připravovat speciální jídlo z granulek. V moždíři rozmačká HILLS K/D granulky, zaleje to čajem na léčení močových cest, přidá pořádnou dávku Calopetu, celé to dochutí Glukopurem, dvakrát propasíruje přes sítko a dává mi to stříkačkou do tlamičky. Že bych nadšením drápala koženou pohovku se zrovna říct nedá, ale sním to. Pokaždé mě pak za odměnu podrbe za ouškem.

K paní doktorce teď jezdím pouze jednou za měsíc. Nemám to moc ráda, protože mě vždycinky píchne do ťapky. Ta mě pak bolí a jsem nevrlá. No uznejte, bratři a sestry kočkové, líbilo by se vám to? Prý se hodnoty krve srovnávají, ale bude to ještě běh na dlouhou trať.

Musím moc a moc poděkovat všem, kteří mi drželi pazourky. Všem vám, kteří jste mi na dálku pomáhali. Nevyznám se v tom, ale když mi bylo nejhůř, cítila jsem, že někdo na mě myslí, a to mi vlévalo do slábnoucího tělíčka chuť žít. Musím teď páníčka trochu pozlobit. Co ho za celý svůj kočičí život znám, pořád o sobě tvrdí, že na co si nemůže šáhnout, tomu nevěří. Ale po tom, jak na téměř tisíc kilometrů vycítil, že není něco v pořádku a volal to domů, najednou už není tak kategorický. Něco tady je. Něco nepopsatelného a neuchopitelného. Něco, co nás s páníčkem spojuje a já pak vím a můžu se spolehnout, že pro mě udělá všechno na světě.

Děkuji Vám všem za podporu

Vaše kočička Prtínek

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama