Útulkový deníček: Útěkáři

Ahoj lidi!

S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky

Náš domov, útulek na Palmovce, tvoří celkem šest místností, které jsou pospojované do čtyř ucelených prostor. Většina z nás bydlí v té největší části, volném výběhu s pohovkou a pelíšky, člověčenci zvaném jako Modrý a Zelený salónek (prý podle podlahy, já nevím, vidím to tak nějak šedě). Menší část, karanténa, je pro nově příchozí nájemníky a ty z nás, kterým je zrovna trochu šoufl. Není tam sice volný výběh, ale zas ten osobní servis, a pak, podávají se tam vybrané lahůdky, takže to není zas až tak na kočku.

Zbytek útulku už jsou štěky (mysleli jste, že kočky budou říkat „mňauky“? Haha. Jste vy kočka? Nejste. Tak vidíte.). Kuchyň, kde se nám chystají dobroty a která slouží současně jako zázemí pro lidi, když se zrovna flákají a nedrbou nás; předsíň oddělující salónky od kuchyně a záchod. Pak je tu ještě tajná místnost, ale protože je tajná, tak vás to nemusí zajímat. No tak dobře, existence tajné místnosti byla donedávna známa pouze nám, kočkám, využívaly jsme jí s oblibou ve chvíli, kdy se mělo některé z nás dostat obzvláště hnusné pilulky, čištění uší nebo prohlídky u veterináře. Pak stačilo prostě zalézt do tajné místnosti a lidi si mohli nohy ušoupat a stejně danou kočku nemohli najít. Jedna cizí paní tuhle ale jednu kočičku hledala natolik zoufale, že si dala pět a pět dohromady, usoudila, že tu ta tajná místnost prostě být musí, a nechápající personál opakovaně žádala, aby jí místnost ukázal. Ti koukali, chudáčci. A nám sice zatrnulo, ale dobře to dopadlo, vchod žádný člověk zatím nenašel, takže nám v potřebných situacích slouží spolehlivě dál. Ale už pryč od ní.

Zajímavé jsou zejména kuchyň a předsíň. Prostorově se jedná o zcela nevýznamné položky, ovšem z hlediska našeho žebříčku hodnot velmi lukrativní. Tak především – nejsou tam kočky!!! Pročpak asi? Co zajímavého se tam kočičím očím ukrývá? Tušíme, že jídlo, ale co když je tam nějaké mnohem lepší, než které nám sem nosí? A co když je tam ještě Něco?

Takže jak to zjistit? Postupně jsem vypracovala k dokonalosti schopnost proběhnout pod nohama přicházejícího či odcházejícího člověka do předsíně. Ale ouha, co dál – zkušenost ukazuje, že není v silách jedné kočky proběhnout ze salónků přes předsíň až do kuchyně, protože v cestě stojí dvoje dveře a ty nejsou skoro nikdy otevřené současně. Neosvědčilo se ani proběhnout ve více kočkách – stejně nás vždycky všechny postupně v té předsíňce metr na metr vezmou a šoupnou nazpátek.

Postupně jsem proto vymyslela geniální plán, jehož uskutečnění jsme naplánovali na včerejší večer. Otevřou se dveře, vstupuje člověk. Probíhám pod nohama a dostávám se do předsíně – to by ještě šlo snadno. Člověk se otáčí, aby mě čapnul a vhodil zpátky, v tu chvíli nastupuje Viktor a skáče naší věrné obsluze od země na záda. Viktorkovi to jde výborně, má v tom praxi. Člověk zaječí, začne nadávat a snaží se vysmátého Viktora shodit, ten se logicky ještě lépe přidrží drápky, je to šikovná kočička. Momentálního člověčího zaneprázdnění využívá Ramon, Mareček a Vašek (Vašek je trdlo, ale svojí neobratností působí v lidských řadách požadovaný zmatek) a vbíhají do předsíně jako moje krytí. V tu chvíli se to stalo! Druhý člověk v kuchyni uslyšel lomoz a láteření a vydal se podívat, co se děje! Otevírají se dveře do kuchyně a já probíhám – jsem v tom nejlepší, nemají šanci. Mareček s Ramonem příchozího „vítají“ a mně tak dopřávají čas na průzkum.

Ať je v té kuchyni schovaného cokoli, nestihla jsem to najít. Po minutce jsme byli všichni nelítostně přesunuti do salónku. Zalézáme ale do pelechů s pocitem dobře vykonané práce (Viktor s úsměvem od ucha k uchu). Stejně to tam někde mají a já na to jednou přijdu!

Mojše

Sdílejte!  |  O sdílení

1 komentář

Reklama