Útulkový deníček: Záda

Ahoj lidi!

S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky

Ahoj,
hihi, jmenuju se Viktor. Říkají mi Vikýsku, Bláznivá Viktorko, Fujsemsetělekla, Jauhnedslezdolu, Didohájeparchantemrňavej, Zmetkuchlupatej, Mamíííkočkáááá a ještě všelijak, ale mně je to stejně skoro fuk, protože slyším na všechno, co je proneseno s pravou láskou a náklonností.

Především dlužno poznamenat, že my kočky na Palmovce jsme opravdu hodné kočky. Hihi, né, vážně! Tedy, ne že bychom dělaly, co se po nás chce – říkal jsem, že jsme hodné kočky, ne že jsme psi – ale vždycky, když nakonec uděláme něco jiného, není to naschvál, ale jen proto, že jsme si říkaly, že to takhle bude lepší. A jelikož jsme kočky hodné, snažíme se našim lidským opatrovníkům vycházet vstříc a hlavně, být jim vždy nablízku s radou a pomocí. Radou hlavně, hihi.

Abyste mohli efektivně radit, musíte být co nejblíž. Na to, co znamená „nejblíž“, jsou ovšem různá kritéria. Sedět zásadně v tom záchodě, který se právě vybírá, to je prima – máte pak výborný přehled a můžete packami přesně ukazovat, které hovínko by se mělo vytáhnout jako další. Není to ale ještě úplně ono. Nejdůležitější pro kočku je totiž mít vždycky přehled. To se z výhledu dvaceti centimetrů dělá špatně. Takže hihi otázka pro chytré děti – jak skloubit potřebu mít všechno na očích a moct všechno komentovat se skutečností, že v místnosti chodí dvounohé člověčisko sahající skoro do výše nejvyšších skříní? Hihi, správně, musíme se člověku vydrápat na záda!

Metod je víc, ale musím vám teda říct, já jsem ve skákání na záda jednoznačně nejlepší. Poslední dobou mám sice pár šikovných žáčků, Motoráček se snaží a Princezna je vážně docela šikovná, ale tedy, ehm, na mě, hihi, ještě nikdo nemá. Pro člověky nejšetrnější, i když pro mě nejnudnější, je zvednout se na zadní a opřít se o příchozího předními tlapkami co nejvýš. Tím mu dáte šanci, aby vás pod tlapkami zachytil, vzal do náruče, kde můžete začít spokojeně vrnět, a potom se jedním švihem vyhoupnout na ramena do polohy vzor kočičí límec. Pokud šance nevyužije, nebo má prostě chudáček zrovna něco v rukou, pak se jednoduše vyšplháte za krk sami, nejlíp jen po předních, bez přírazu, páč pak je to větší zábava. Pro člověka samozřejmě, povykuje pak mnohem veseleji.

Druhá možnost je nasbírat potřebnou výšku jinde a pak toho využít, neboli takzvaný útok shora, hihi. K tomu musíte nejdřív vybrat vhodně situovaný mrazák, skříň, štafle – prostě něco, na co se pracně vysoukáte, abyste pak ve vhodnou chvíli z výšky dopadli na okolo jdoucí záda s výkřikem: „Padá kočka, přej si něco“. Počáteční fáze je v tomhle případě sice pracnější, ale odměnou vám bude naprostý moment překvapení, kdy můžete svoje veselé baf sdělit člověkovi ze vzdálenosti dvou centimetrů od jeho nosu. V téhle metodě je fakt docela dobrá Princezna, která je malá, lehká a mrštná, takže se dokáže přemístit skokem plavmo i na záda vzdálená dva metry od její pozice. Pak je moment překvapení skutečně parádní, hihi.

Příště vám povím něco o tom, kolik koček se vejde na jedny záda najednou, můžete zatím hádat.

Viktor

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama