Útulkový deníček: Vzkaz

Ahoj lidi!

S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky

Jmenuju se Gordon. Tedy říkali mi tak, teď to trošku ztrácí na významu, protože už jsem jiný a jinak, než ten, komu tak říkali. Nejsem už kocour z Palmovky, ale na Palmovce jsem prožil pár let, nechal tam jednu svojí část, a tak mám do deníčku taky co říct.

Narodil jsem se asi před osmnácti lety – ostatně, co vy víte, třeba jsem byl vůbec poslední kotě narozené za hlubokého míru! Každopádně mi ta skutečnost nijak nepřitížila, víte, my kočky jsme ty poslední, co by přisuzovaly situaci ve státě větší váhu než misce žrádla. A je to určitě to pravé ořechové, jinak by s námi tento názor nesdílelo tak veliké množství člověků, i když u nich mi to přeci jen přijde trochu divné.

Podstatná část mého života se k Palmovce neváže. Upřímně řečeno, podstatná část mého života byla vůbec dost nevázaná, těch koček, co všude je, tak o tom se vám člověkům může leda zdát. A taky jsem toho na kočku docela nacestoval. Kotěcí čas a mladá léta jsem prožil v Ostravě, schválně, kdo z vás tam byl, co? Není to tam špatné, sice vám s myšema v tlamě trošku křoupe uhlí, ale na to se dá zvyknout, a pak, zažívání máte potom vždy ve výborném pořádku.

Žili jsem s mámou u člověka, který měl kočky opravdu rád, soudě aspoň podle toho, že nás tam bylo opravdu spousta. No, možná až trošku moc velká spousta. Pán se na nás ovšem zjevně soustředil natolik, že si nedal záležet na bytě, kde jsme spolu všichni byli. Tak se pak nějak stalo, že jsme my všichni, i náš člověk, museli z našeho domova pryč. Bydleli jsme pak na louce, kde bylo mnohem víc myší, a taky vždycky dost místa, kam jít na čistý záchod, v tom to bylo vlastně lepší. Akorát se pak nějak ochladilo, pak ještě víc a pak už nám byla opravdu zima. S ní přišel i hlad.

Cestovali jsme do Olomouce. Tam pro nás bylo nachystané bydlení, bylo tam celkem teplo a nějaké jídlo, sice to nebylo moc čerstvé a dobré, ale měli jsme aspoň něco. Lepší to ale bylo jen chvíli – po čase nám z jídla, které bylo vlhké a rostly v něm takové šedivé vlásky, začalo být zle. Vydali jsme se znovu na cestu.

Přijeli jsme do Prahy, na Palmovku. Bydleli jsme najednou jen uvnitř, žádná louka a žádné myši. To je vám ovšem dost fuk – louka vám chybí, když se válíte v kytkách a hrajete si s myšičkami (tedy, hrajete, no takovým tím kočičím způsobem). Louka vám nijak nechybí, když na ní prožijete několik dlouhých a těžkých zim, kdy kočky chladem usínají. Dostali jsme pelíšky a pravidelné jídlo bez kytiček, děsně nás otravovali s různými pilulemi, i když je fakt, že nám je balili do docela dobrého masíčka. Většině z nás se pak udělalo zas nějak líp a začalo nás to tam docela bavit. Tam jsem teď prožil několik docela spokojených let.

Poslední dobou už jsem ale zase koukal, kam bych cestoval dál – asi vám to nějak přejde do krve, či co. Jídlo už mi nešmakovalo tak jako dřív a nebylo mi vždycky úplně dobře. Pravda, chvílemi jsem si to docela užíval – když už máte opravdu staré fousky a nejíte najednou z misky s ostatními, člověci se můžou přetrhnout, aby vymysleli něco, co by vám chutnalo víc – no, že jsem na to nepřišel dřív.

No, ale dost už povídání, keep walking. Postarejte se o ty, co na Palmovce ještě jsou, budou vás potřebovat. Počkám tu za to na vás.

Gordon, jestli chcete.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama