Útulkový deníček: Malíři

Ahoj lidi!

S většinou z vás se ještě neznáme (a věřte, že o dost přicházíte), jsme kočky z útulku PSOZ Palmovka, je nás pěkných pár desítek a naše kočičí kolonie produkuje nezřídka takové množství kočičáren, že si je nemůžeme úplně vždycky nechat pro sebe. Posuďte sami.

Vaše kočky z Palmovky

Musíme vám něco napráskat. Kočky jsou v našem útulku strašně diskriminovány. No řekněte, malovali jste doma? Malovali, určitě ne jednou. My bychom taky chtěly. Nebo možná ne „taky“, možná spíš „narozdíl od vás“, ale když jsme to nikdy nezkusily, tak je snad jasné, že si chceme udělat nějakého toho kocoura na stěnu, ne?

Bylo to takhle. Člověci tyhle naše místnosti malovali naposledy asi před třemi lety, když to tu bylo nové. My naopak od té doby malujeme na zdi téměř soustavně a člověci nás štvou, protože zdi zase umývají, jako ta pitomá maminka, co dává dětské obrazy do velké bílé krabice.

Trošku si odporuju, ale jen maličko – když říkám, že bychom chtěly někdy zkusit malovat, myslím tím opravdu a opravdovými barvami, narozdíl od našeho stávajícího malování, kdy musíme používat tlapku namočenou ve vodě s kousky jídla a pak taky ještě... a v neposlední řadě... jo, tak to taky. Není to pochopitelně ono a na stěnách to moc nedrží, takže jsme se velmi zaradovaly, když se člověci rozhodli, že útulek znovu pořádně vymalují. Pochopitelně jsme od začátku počítaly, že vše bude probíhat s naší aktivní účastí – nikdo přece neudělá kocoura tak, jako kočka! Na zdi.

Strašné bylo naše zklamání. Pod trapnou záminkou kuřecích srdíček nás všechny nalákali do jedné místnosti, zahradili průchod a pak si malování několik hodin užívali úplně sami. Přes průhlednou stěnu nás ještě nechali koukat, abychom viděly, o co přicházíme, jak kruté! Sice u toho dělali zvuky jako „blééé“ a „nofuj“, abychom si myslely, že o nic nepřicházíme, ale my jsme kočky, ne slepice.

Pustili nás ven až odpoledne, abychom se koukly, jak to udělali – je to nuda, nuda, šeď, šeď, bez kousku invence, všechny zdi jsou prostě trapně bílý! Nepatrně se nás sice snažili odprosit a ukonejšit druhý den, když, už za naší bedlivé asistence, dodělávali nějaké kouty a kousky, které nebyly úplně stejně nudné, jako ty ostatní – sice jsme to využily na sto procent, takže asi deset z nás se může pyšnit bílým odznakem ve formě tlapičky nebo ocásku namočeného v barvě, ale je to chabá útěcha.

A co nás zdrtilo definitivně, že zeď bude odteď omyvatelná, takže naše výsada malování bude zřejmě natrvalo rozdrcena a pošlapána. Asi si někde seženeme číslo na Pražský spolek ochránců zvířat, abychom si postěžovaly.

Začátkem září se prý bude malovat druhá, větší z místností. Nevím, jak člověci, ale my kočky se pečlivě chystáme a tentokrát budeme pomáhat opřespacku!

Ben

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama