Úryvek z ještě nevydané knihy "Tuláček"
17. prosince 2007 |
Rostislav Čuřík |
7 016x / 1x
Za chvíli vešli dovnitř i ti dva dvounožci a bylo mi už jasné, že to boudou asi zde v mém novém domově můj páníček a panička. Být to jindy, tak už jsem měl dávno v tom velkém pokoji všechno prozkoumané a očichané, protože tam bylo tolik různých schovávaček, ale já jsem najednou jakoby ztratil chuť něco ještě poznávat. Bylo mi smutno po mém domově, doufám, že se tam jednou vrátím. Copak asi dělá Bert, jistě všude běhá, čichá a hledá mne. A co moje máma, ta je určitě nešťastná. Nová panička postavila do koutu misku s mlíčkem a páneček upravoval nějakou krabici, která měla sloužit jako můj pelíšek. Napil jsem se a raději jsem se šel schoulit pod lavici a v zápětí jsem usnul. V noci jsem se několikrát probudil a potichu, tak abych nevzbudil celý dům, jsem prozkoumával můj nový domov. Na druhý den ráno jsem měl už dvě misky, jednu na vodu a v druhé byly nějaké moc chutné kuličky. Panička říkala, že jsou to granule, ale já jsem stejně nevěděl, co to je, a byl jsem spíš zvědavý jen na to, kde rostou. Ale nikdy jsem to nezjistil. A na chodbě jsem měl dokonce i svůj záchodek s pilinami, protože samotného mne ven nikdy nepouštěli, a taky mne to tam ani netáhlo, protože tam páneček někdy míval puštěné ty dva psy. Chodil jsem tam jen s dětmi, ale to museli být zavření a nebo byli s pánečkem někde na lovu. Když byli zavření a páneček nebyl doma, tak jsem se schválně promenádoval před jejich klecí. A to jste měli vidět, co to s nimi dělalo, ale to opravdu jen když páneček nebyl doma, jinak by je za to snad na mne i pustil. Děti z toho měly taky hroznou radost. Paničce to bývalo jedno, moc toho nikdy nenamluvila, jen stále seděla dělala nějakými ostrými drátky z klubíčka dětem různé oblečení. Kdysi to udělala i mně a v zimě to na mne navlékla a já se tenkrát málem zbláznil. Sám nevím, co to se mnou bylo, ale tak jsem vyváděl, až jsem se sám nepoznával. Cítil jsem se jako v nějaké kleci odkud mi čouhají jen packy, ocásek a kousek hlavy. Panička to rychle ze mne sundala a víckrát to už na mne neoblékla. Ještě si vzpomínám, že to tenkrát odneslo i několik porcelánových hrníčku, jak jsem běhal i po zdi, kde byly zavěšené. Pak došel páneček a hrozně se rozčiloval, když mu to panička řekla. Možná bych si tehdy i nějakou slízl, ale děti mne zdatně bránily. Páneček se pak uklidnil a přestal si mne všímat. A jak jsem zjistil později, nevšímal si mne už nikdy, a tak to pro mne přestal být můj páneček a byl pro mne už jen pán těch psů. A bylo to tak lepší, stejně jsem se ho bál, byl takový tvrdý, zkrátka žádné ťuti muti. V zimě jsme se chodili s dětmi klouzat. Vodou si postříkali prostranství před domem, to jim do rána zmrzlo a na tom se pak klouzaly po zahnutých nožích, které si kličkou přišroubovali na boty. Hrávali jsme si tam na honěnou, ale já jsem je nikdy nedohonil. Už, už jsem je měl, ale ony vždy zabočily a já jsem jel po zadku dál. Tato hra mne bavila nejvíc. Panička měla od nás, alespoň na chvíli, klid, protože když jsme si hráli uvnitř domu, tak jsme při tom nadělali hodně hluku, a i když k tomu byla panička nevšímavá, tak hlava jí z toho jistě bolet musela. Jednou jsme hráli na schovávanou a na mne při rozpočítávání vyšlo, že se mám schovat, ale času na to moc nebylo, a tak jsem hupnul v prádelně do otvoru, do kterého panička strká špinavé prádlo. Děti chodily a všude mne nahledaly, ale najít mne nemohly. A tak jsem ani nedutal a nakonec jsem tam usnul. Už nevím, jak jsem dlouho spal, ale vzbudilo mne, jak panička na mne hodila nějaké prádlo a zavírala ta dvířka. Mě pojala hrůza, protože dost často jsem sedával před těmi kulatými skleněnými dvířky a pozoroval, jak se to tam převaluje až se mi z toho točila hlava. A tak jsem si uvědomil, co by to asi dělalo se mnou, a vyrazil jsem z těch dvířek takovou rychlostí, že když jsem dopadl na paničku, která stála před nimi, tak jsem jí svalil na zem. Chvíli ležela a nevěděla, co se to děje. Pak rychle vstala a začala mne honit po domě. Ale chytit mne neměla šanci. Zanedlouho ji to přešlo a už si mne nevšímala. Děti z toho měly velkou legraci a stále se jen smály. Dokonce dostaly za to od paničky i pohlavek.
Zaslal: Rostislav Čuřík,
www.savannah.asp2.cz
V příběhu se nejedná o Mightyho; pozn. autora
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.
Reklama
Bude tohle NEJ fotka měsíce prosince?
Máte fotku svého kočičáka? Právě máte možnost ji do soutěže NEJ fotka nominovat!
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.