Kočička Destinová aneb trocha čtení bez obrázků
29. října 2008 |
Maňasová Elen, Brněnský Max – domov pro kočky |
6 566x / 2x
V roce 1997 se mi v centru Brna poprvé připletla do cesty toulavá kočka. Ke svému překvapení jsem zjistila, že jich zde žije kolem tří desítek. Pohybovaly se na Římském náměstí, na ulici Josefské a Novobranské.
Pamětníci vzpomenou, na pozemku mezi ulicí Josefskou a Novobranskou, tržiště s vietnamskými obchodníky, kde za bílého dne nic nenasvědčovalo pobytu koček. Jen odvážní, kteří ignorovali pijanů, souložících dvojic či uzavřených hloučků mládeže, ti, kteří zde vyčkali pozdních hodin a dokázali se chovat tiše, mohli si povšimnout drobných stínů, které vyjídaly odpadky, lezly do košů a igelitových pytlů s nadějí, že najdou něco k snědku. Stále vidím v nažloutlém světle pouličních lamp odrostlé kotě, které pro kus zkaženého salámu uvízlo v igelitovém pytli a zpanikařilo.
V roce 1999 se zde narodila Destinová. Tehdy ještě neměla jméno, byla to obyčejná, černá, ušpiněná a velmi nemocná kočička, která každý den se setměním čekala na nášup v kočičích miskách. Asi patnáct koček zde žilo na pár metrech čtverečních mezi betonem budov, trochou neudržovaného porostu a hovínky lidského původu. Jejich vyžití mělo pramálo možností a obživa taktéž.
Sedíte na mokré dece, nemrzne tak jako včera a tak kapky z děravé střechy pomalu sklouznou po kožichu až ke kůži a chlad projede tělem. Žaludek svírá hlad, jenže granule rozsypané na podlaze jsou dávno plesnivé. Prkna za vámi zavržou, ale to jen kamoška si poposedla. Čeká jako vy. Má to horší, je slepá a tak moc neuloví a při jídle ji všichni odstrkují. V posledních dnech zhubla, snad neskončí jako prcek. Ten leží také opodál. Již třetí den. Je mrtvý.
Z ulice přicházejí lidské hlasy a smích. Celý den čekáte na tento okamžik, ale strach teď všechny čekající uklidil více do tmy. To nejsou vaši lidé... a hlasy se blíží, praská sklo a veselí sílí... svaly a mysl napnuta k útěku.
"Nechte toho nebo zavoláme policii..." Máte pocit, že ten hlas znáte... Hluk po chvíli mizí, známé hlasy kolem vás, ale nikdo vás nevolá. Máte pochybnosti a hlad... "Či-čí-čí-čí..." Konečně! Běžíte, stejně jako dvacet vám podobných a vrhnete se vstříc jen několika miskám se studenými těstovinami a syrovými nakrájenými játry. Dnes se zadařilo, máte výhodné místo s více kousky masa na misce, někteří však neměli tolik štěstí a čekají opodál, co zbude. Vy se ale dnes najíte a teplo se rozlévá od žaludku celým tělem, alespoň pro dnešek...
Destinová byla kočkou, o kterou by žádný útulek nestál, spíše by byla jeho nočním můrou - divoká, při kontaktu agresivní, chronicky nemocná a navíc obyčejná černá. Neměla špatnou zkušenost s lidmi, ona ji neměla vůbec žádnou.
Po několika letech odebírání, piplání a umísťování koťat z této lokality se mi podařilo krmiče přesvědčit o kastraci koček. Samozřejmě vše za podmínek, že si kastrace zaplatím sama. Několik koček bylo již ve vysokém stupni těhotenství a tak u mne čekalo na porod. Když jsem byla v půli úkolu a bylo možné první kastrované, ošetřené a přeléčené kočky vypouštět zpět do místa, bylo mi krmiči sděleno, že se o kočky v této lokalitě dále starat nehodlají, neboť to ani nejsou kočky jejich, ale obecní. Když už je přece mám doma, tak tam můžou zůstat, ne? Nebo ať je umístím, když mi to tak jde... Místo "děkuji" bonus takového kalibru. A navíc jsem byla bez úspor a na počátku "dalšího úkolu".
Přiznám se, že jsem byla ráda, že mi v okamžiku oznámení této novinky byla na blízku láhev Myslivce z víkendové oslavy. Studující při zaměstnání, aktuálně s 22 kočkami v pronajatém 2+1, jsem se náhle stala hrdou majitelkou dalších, polodivokých a navíc nemocných koček. Internet v každé domácnosti, včetně mé, byl tehdy hudbou daleké budoucnosti a tak zveřejnění příběhu o chudáku kočičce a hledání rady, pomoci či spřízněných duší, spadalo do stejné kategorie. Inzerce v místním plátku byla vhodná spíše pro koťata, ale pro podobné situace zde nebyl prostor a dostatek povolených znaků textu :-) Netušila jsem, jak hledat člověka, který poskytne domov divoké a nemocné kočce, byla jsem na pochybách, zda je rozumné tyto kočky vypustit do lokality jiné, kde však nakazí kočky stávající. Útulek ve městě Brně nebyl a ten, co je zde v současné době, by tyto kočky jednak nevzal, a pokud ano, většinu by utratil.
Jak jsem Nerudovskou otázku vyřešila? Destinová posléze obývala slunný byt s výhledem do zahrad ve společnosti svých kamarádů z lokality. Pronajala jsem jim ho. Prostě jsem kočkám našla levný pronájem. Našly zde domov, vytvořily uzavřenou skupinu, která nešířila nemoci a infekce na jiné kočky a navíc ony samy byly spokojené - teplo, čisto, pěkný výhled :-), pravidelná strava. Tři z nich se mi podařilo kastrovat až po několika letech pobytu v bytě (kocouři byli kastrovaní všichni - poznámka pro čtenáře z řad sdružení ochrany zvířat), kdy se jejich zdravotní stav zlepšil. Většinu z těchto koček se mi do dnešního dne nepodařilo ochočit, v lehké pohlazení mohu doufat jen při servírování jídla. Pokud je nutné ošetření či léčení, přijde do akce odchytová klec a jakékoliv další zákroky, včetně běžného vyšetření, se musí odehrávat jen v narkóze.
Samotná Destinová byla kastrována na jaře roku 2007 a to za plné pohotovosti veterinářů. Ještě za hodinu od první injekce narkózy útočila na veterinářku. Seděla jsem u ní. Měla jsem velký strach, že zákrok nepřežije díky chronické hnisavé rýmě a labilní povaze, ale podezření na cystu na vaječníku bylo silné. Zvládla to. Vyoperovanou velkou cystu mi veterinářka přinesla ukázat.
Destinová přibrala na váze a byla ve větší pohodě. Chronické zdravotní problémy však unavily a oslabily organismus. Koncem září tohoto roku jsem si všimla, že více polehává, že neuteče, když poruším bezpečnou vzdálenost půl metru. Chytila jsem ji. Nikdy to nebylo snadné tak jako teď. V břiše byla tekutina.
Snažila jsem se jí ulehčit každý den nemoci, neboť ona měla vůli a chuť. Náhle byl mezi námi důvěrný vztah a ona mi dovolila, bych jí pomáhala a pečovala o ni. Byla to objevitelská cesta pro nás obě, a poučná.
V závěru jejího života jsem ji mohla pohladit a ani nevím, zda to bylo dobře.
V pátek 10. října 2008 večer v klidu odešla. Příčinou smrti byla FIP.
Těchto pár řádek je vzpomínkou všech koček z této lokality, kterým jsem nestihla pomoci či kterým nebyl ochoten pomoci někdo jiný. Žily a umíraly v bědných podmínkách.
Není totiž rozhodující, zda bydlíte v pronájmu či ve vlastním, s kočkou či bez, zda máte bohatého přítele či ne a kolik vám platí v práci. Záchrana života venku strádajícího zvířete totiž není toliko o vašich možnostech, ale o vašem rozhodnutí to udělat a o vůli vytrvat.
O ochotě kus svého pohodlí obětovat a dosavadních zásad změnit pro život jiný. Každý z nás není schopen pronajímat kočkám byt :-), ale každý může vytvořit prostor pro záchranu alespoň jednoho kočičího života.
Internet:
Brněnský Max - domov pro kočky
| O sdílení
Alena H 1. listopadu 2008 0:09
iNaším bytem prošlo taky docela dost nalazenců. Některé jsem umístila a někteří u nás dožili. Ale do počtu 86 udaných koťat mám hodně daleko. Přesto mám hodně zážitků,ať smutných nebo i milých. Ničeho nelituji. Každý zachráněný život mě hřeje na srdci. Bohužel se také setkávám s výsměchem a nepochopením. Proto mě nesmírně potěší, když někdo uvažuje jako ty. Děkuju, je to podpora i pro mě. Jeden kocour u nás bydlel víc než 1 rok, než se nechal pohladit, pak z něho byl velký mazel. Jmenoval se Ivan a v únoru tohoto roku nám zemřel na selhání ledvin. Tak věnujme vzpomínku na Destinovou a Ivana a jim podobní. Hodně štěstí v životě a co nejméně kočiček bez domova.
Elen Maňasová 31. října 2008 14:28
Omlouvám se, příspěvek se nechtěně načetl dvakrát.
Elen Maňasová 31. října 2008 12:56
Hodně mne tehdy zamrzelo, že ačkoliv se mi umísťování dařilo, krmiče tento fakt k dočasnému zaopatření koček nepřesvědčil. Raději je nechali živořit venku. Časem jsem došla k přesvědčení, že o kočky ani nejde, že jim vlastně takto beru jeden z dlouholetých rituálů, možnost, jak se cítít ve stáří potřebný a překonat samotu ve městě, když na vás děti nemají čas. Chápu to, ale pokud je tako činnost živelná a nedodržuje jisté zásady /kastrace, odnos a umístění adaptabilních zvířat, čistota krmícího místa/, doplatí na ni kočky a to třeba i likvidací. A to je příliš vysoká cena.
Karin má pravdu, možností pomoci je spousta. Péče o kočky není jen péči o zvířata, ale jde o jejich inzerci, aktualizaci stránek, odchyty, převoz na veterinu, rozvoz krmiva do lokalit, zajištení krmiva a steliva a následná likvidace odpadu a dále získávání podpory, sponzorů a grantů. Pokud jste na vše sám, není to zvladatelné.
Elen Maňasová 31. října 2008 12:18
Hodně mne tehdy zamrzelo, že ačkoliv se mi umísťování dařilo, krmiče tento fakt k dočasnému zaopatření koček nepřesvědčil. Raději je nechali živořit venku. Časem jsem došla k přesvědčení, že o kočky ani nejde, že jim vlastně takto beru jeden z dlouholetých rituálů, možnost, jak se cítít ve stáří potřebný a překonat samotu ve městě, když na vás děti nemají čas. Chápu to, ale pokud je tako činnost živelná a nedodržuje jisté zásady /kastrace, odnos a umístění adaptabilních zvířat, čistota krmícího místa/, doplatí na ni kočky a to třeba i likvidací. A to je příliš vysoká cena.
Karin má pravdu, možností pomoci je spousta. Péče o kočky není jen péči o zvířata, ale jde o jejich inzerci, aktualizaci stránek, odchyty, převoz na veterinu, rozvoz krmiva do lokalit, zajištení krmiva a steliva a následná likvidace odpadu a dále získávání podpory, sponzorů a grantů. Pokud jste na vše sám, není to zvladatelné.
Karin 30. října 2008 18:06
Myslím, že není vůbec nutné se srovnávat. Stačilo by, kdyby se jen každý člověk zamyslel nad tím, co je v jeho silách, a jakým způsobem může zrovna on pomáhat. Formy pomoci jsou různé a všechny cenné - někdo může přispět finančně, někdo může pomoci převážet kočky na veterinu, rozvážet krmivo, dočasně se ujmout koťat na vymazlení, zadávat inzeráty, shánět granty...
Raika 30. října 2008 14:36
Myslím, že jste článek nenapsala pro potlesk a chválu (i když si obojí opravdu zasloužíte), ale jako příklad hodný následování. Tak se budu snažit. Víc než dosud. Zatím Vám nesahám ani po kotníky. A bojím se, že dokonce ani po malíček u nohy...
Elen Maňasová 29. října 2008 19:06
Fotografie Římského náměstí té doby mám doma. Bylo to romantické místo s dřevěnými stánky prodejců. Byla zde ruina staré pekárny, kde mnohé kočky žily - vlhko, zima, plíšně, potkani a každodenní nebezpečí, že těmto kočkám někdo ublíží, že objekt vyhoří. V noci byla tato místa zcela bez kontroly. Koťata se zde rodila uprostřed února. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Všechna byla nemocná. Chodila jsem tam v neděli brzo ráno uklízet. To, aby mne nikdo neviděl, pro bezpečí koček. Obcházela jsem i další místa a tak jsem, narozdíl od krmičů, viděla kočky i během dne poznala více jejich zdravotní problémy. Když krmíte v noci, často si vůbec nevšimnete, že je kočka zraněná. Jen v průběhu prvních tří let jsem odtud odnesla a umístila 86 koťat. To číslo si pamatuji, nebot jsem se tak konečně snažila krmiče přesvědčit pro kastrace.
Příběhů těchto koček by byla spousta, jen není čas je psát.
Jirka2433 29. října 2008 18:17
Četlo se mě to hrozně. Taky proto, že jsem se v Brně narodil a žil tam 31 let. Všechna ta místa, ty uváděné ulice znám. Mám je před očima. Skláním se s uznáním a pokorou před dívkou, která se ujala toulavých kočiček. Rád bych jí pomohl. Zaslouží si uznání a úctu, jak se dovede o ně postarat. Přeji jí hodně štěstí.
Elen Maňasová 29. října 2008 16:19
Denně slýchám, že si lidé nemohou vzít nalezenou kočku ani na pár dní a důvody jsou stále stejné: manžel či jiné zvíře :-) v domácnosti, docházka do zaměstnání, argumentace, že dotyčný bydlí jen v bytě a pak všudypřítomná alergie.
Není v silách soukromých depozit a útulků, aby pomohly všem potřebným.
Žádný byt není tak malý a žádná peněženka tak útlá, aby nemohly pomoci alespoň jedné kočičce.
Mojí odměnou je to, že většinu těchto nemocných koček se mi podařilo dostat do slušného zdravotního stavu: stále je s námi FeLV pozitivní patnáctiletá kočička, kocourek s rozštěpem, nemocným srdcem a chronic.selháním ledvin, slepá kočička, kočička s vystřeleným okem, kočička, která měla všechny nožky zlomené a než přišla pomoc, špatně srostly, kocour Křižík a jiní, kteří naštěstí nemají takové postižení.
Pavla 29. října 2008 14:15
Autorce tleskám...
Mary 29. října 2008 10:48
Pravdou je, že pokud je kočce opravdu zle a vy jí pomáháte, ona si to moc dobře uvědomuje a o to více k vám přilne.Přeji vám, aby těch příjemných a milých věcí co s kočičkami zažíváte a hodných lidí okolo vás bylo co nejvíce.Každý jen trochu citlivý člověk by měl podle svých možností pomáhat těm, co to potřebují.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.