Jak jsem vzal Hanku na prohlídku půdy, jak začala krásně zpívat, celé noci křičí a krásně voní, byl jsem vyhoštěn z domova, kdy už to přestane, přepadlo to i Žofinu a naši lidi říkají, že to je jaro, ale venku je plno sněhu, chystáme se na výstavu

Zdravím všechny kocouře a musím vám hned zpočátku svého vyprávění říct, že jestli jste kocouři, určitě víte, o čem mluvím. Není jednoduché bydlet s kočičkou!

Mojí kamarádce Hance je už skoro 10 měsíců a naše maminka pořád čeká, že NĚCO přijde. Přesně do nedělní noci po naší prohlídce půdy jsem netušil co, ale dneska už to vím. Ale bylo to takhle.

Vzal jsem Hanku na půdu. Byla se už podívat v kotelně, v dílně, dokonce jí maminka už vzala i ven. Dostala kšíry po mě, ale vůbec to neuměla, ležela pořád na zemi, dělala, že nemá nožičky, když je měla, tak se strašně plazila, pořád se rozhlížela, jako že se bojí a přitom je to venku tak pěkné. Nakonec jí musela maminka nést. Nevím proč, já venku bývám rád. No, holka! Tak jsem jí vzal na tu mojí půdu. Běhala tam a všude lezla a pátrala, prohlížela si všechny moje tajné kouty a nakonec se nám schovala pod starou prkennou podlahu. Já se tam nevejdu, ale ona je taková štíhlá a vejde se i do míst, kam jsem se nedostal ani jako kotě. To se ale našim lidem nelíbilo, po chvíli nahánění jí maminka odchytila a musela domů. A večer potom to začalo. Nejdřív jen tak chodila a tichounce mňoukala. Kolem všeho se začala obtáčet a její mňoukání dostávalo jiné tóny. Moc pěkně u toho mrskala ocáskem a když jsem se objevil doma, hned ke mě běžela a začala mi zpívat. Ale naše maminka byla pořád někde na blízku a hned nás od sebe odháněla. Já se přiznám, nejdřív jsem nevěděl, co to znamená, ale asi tak druhý, třetí den mi to někdo pošeptal. Byl to takový zvláštní neznámý hlas a říkal, Jaffo, ona je tvoje nevěsta, ona by s tebou chtěla koťátka, ona se ti nabízí, tak tu nestůj, jako hloupý trdlo, lehounce jí chyť a trošku jí kousni do krku, na to další už přijdeš sám. No mě to už samotného napadlo, ale nebyl jsem si jist. Když mě ten hlas ujistil, tak jsem to zkusil. Hanka ale křičela a už tam zase byla maminka. Ale proč? Vždyť ona tak krásně voní a zpívá??

Další dny to bylo všeobecně k nevydržení. Hanka zpívala, volala, křičela, řvala, mě to lákalo, mě to přímo pobízelo, ale ta hrozná maminka nás vůbec k sobě nechtěla pustit. Pořád říkala něco o tom, že Hanka to ještě nesmí. Jak to, že nesmí, když to chce? Že prý je ještě moc malá a mladá. Tak proč jí to nevysvětlí? Ach, to byl opravdu týden plný hrůzy. Já spal v pokoji, Hanka v obýváku, nebo já v ložnici a Hanka v pokoji, jenže ona pořád volala, škrabkala dveře, panička pro ní neustále chodila, chovala jí, asi určitě se skoro nevyspala, já potom taky ne a chtěl jsem raději pryč, třeba do dílny. Ale ona pořád volala, ve dne i v noci. Taky přestala jíst. Já tedy ne, já se pořádně naláduju granulemi, slíznu šťávičku z kapsičky, Hanka si jen čichla a zase už se plazila a mrskala ocáskem. Normálně nám zhubla, kdybych na ní šlápnul, určitě bych jí zlomil.

Poslední dny toho týdne už jsem skoro nechodil domů, normálně mě tam nechtěli. To si tedy budu pamatovat, ale zase až tak zlé to nebylo. Táta mi udělal pelíšek v kotelně, tam je prima teplo a dobře se mi tam spí. Jen jsem krápátko špinavý, ale než pojedeme na výstavu, maminka mě vykoupe a zase budu frajer. Hanka už jen sípala, ploužila se po bytě a vypadalo to, jako že už jí to nikdy nepřejde. Ale nebojte, přešlo. V neděli po obědě, když se vyspala, jásala maminka, že se nám naše Hanička vrátila. Najednou to zase byla ta hodná kočička, dokonce se z ní stala ještě hodnější a přítulnější mazlilka, zase začala v noci chodit za maminkou do postele, zase moc dobře papá, čistí si chloupky, všechno prozkoumává a vesele si hraje. A je taková jako velká slečinka. Ale maminka se stejně strachuje, protože prý se to vrátí. A když se to nevrátí, tak to prý bude o to větší průšvih, protože by Hanka měla mimina. No já tedy nevím, myslím že to dobře dopadne.

Ale to není všechno. Jak u nás doma poletovaly ty Hanky “Jarní hormony“ chytila to i jedna naše fenka Žofina a přišlo na ní hárání. To bylo dvojité peklo. Z jedné strany kvičela Hanka a z druhé vzdychala Žofina. Venku pořád vyhlížela k vrátkům, protože tam za ní chodili nápadníci, ale protože už je starší paní, je jí skoro 9 let, má štěňata zakázaná. Ale příroda je silnější, proto Žofina přemlouvala i mě. Strkala do mě čenichem, nutila mě ke hraní, honila mě, naše panička pořád říkala, že je moc dobře, že naše holka Věruna není doma, protože by na ní ty mimibacily mohly taky naskákat. Ale to prý je holt to jaro. Venku to tak ale vůbec nevypadá. Pořád padá sníh, já tam tedy chodím, abych všem kocourům v okolí připomenul, že tady jsem pánem já, ale dlouho tam nebývám, zebou mě tlapky.

Doufám, že už brzy přijde jaro, protože se s maminkou chystáme zase po roce do Plzně na výstavu. Vloni to byla moje první, letos by to mohla být ta, kdy ze mě bude Šampión. Tak mi držte palce, bude to poslední víkend v březnu. Máme konečně nový foťák, tak doufám, že budeme i fotit, abyste to taky viděli. A nebo tam přijeďte, poznáte mě podle modrých záclonek a Hanku podle zelených. A taky už nám potvrdili název naší chovatelské stanice, maminka pro nás vybrala May blobs, to znamená BLATOUCH. Je to legrační, naše Hanka bude možná někdy maminkou koťátek blatoušátek.

Mějte se krásně a nebojte, jaro určitě přijde.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama